Milé paní učitelky, milí páni učitelé!

Půlku života jsem byl jedním z vás, díky své předchozí práci se znám s tisíci z vás, stovky z vás jsou mí známí a desítky a desítky z vás jsou mé kamarádky a kamarádi. Znám vás, obdivuji vás i vaši práci a jednou se mezi vás pravděpodobně vrátím.

I letos vás nemálo změnilo nebo ještě změní profesi, abyste se uživili důstojněji. Ale většina z vás zůstane. Ať už jste snílci a idealisti či bojovníci, za to, že si uvědomujete, jak moc je vaše Mise důležitá, vás mám rád. A i když si jako máloco přeji omlazení pedagogických sborů napříč republičkou, největší úctu a obdiv chovám k těm z vás, které a kteří přesluhujete (ať už poprvé či dokonce poněkolikáté (mami, tati)).

Nebudu pateticky popisovat, co všechno vás v létě čeká, že pro vás prázdniny nejsou prázdninami, ani že málokterá profese balancuje na tenounké hranici vyhoření tak, jako ta vaše (to si nechám na 1. září, což je letos mimochodem pátek). Jen vám s dovolením popřeju:

Přeji vám, ať se vám i nadále postupně vrací patřičná úcta laické veřejnosti, ale i uznání ze strany vrchnosti, která má moc nad vaším odměňováním. Přeji vám, ať o vašem bytí a nebytí, když už to musí být, rozhoduje někdo z vás, někdo, kdo vám, vaší obrovské zodpovědnosti a bohulibosti vašeho konání, rozumí. A aktuálně vám vinšuji krásné, dlouhé, odpočinkové, prosluněné (nebo propršené – co kdo račte), nezapomenutelnými zážitky a setkáními s milými lidmi naplněné léto.

Těm z vás, kteří již dnes, poslední školní den, myslíte na to, že dny už se krátí a podzim se blíží (mami, proboha zas – raduj se radši z té vany plné květin, které dnes opět dostaneš!), pak posílám doplňující přání. Je to trošku kliška, jako všechno, v čem se skrývá pravda, ale fakt to funguje: Vykašlete se těch pár týdnů na budoucnost, jíž (budoucnosti nás všech) věnujete veškeré své úsilí celý školní rok, a užívejte si TADY a TEĎ. Však na to máte nárok, ne?

To je všechno. Rozdat výza, spakovat svých pět švestek a vydat se, jak kdysi napsal Macourek, vstříc báječným, sluncem zalitým prázdninám!

S úctou a láskou,

Honza

P.S.: Anička připravuje většího sokolíka letos naposledy do školky, zatímco já to tady rozespale smolím, ačkoli se po mně před pár měsíci slehla sockosíťová zem. Tak moc jste pro mě a nás důležití. Musíme si vás hýčkat, ať tu Loď nevděčníků neopustíte. Zdar a sílu a vítr do plachet.

Published in: Uncategorized on 30/06/2017 at07:21 Comments (0)
Tags: , ,

Robert M. Pirsig

Milý Roberte,

hned po tomhle osovení vím, že Vám budu vykat. Před měsícem nám umřel rodinný přítel, taky Robert, člověk, který mě ve svém sklípku naučil milovat rulandu šedou (i na jeho počest jsem si o víkendu z chalupy přivezl nové její zásoby) a který nám bude chybět pokaždé, když u rodičů v “salaši” budeme popíjet. Kdybych Vám tykal, myslel bych na něj. A to teď nechci. Včera jste totiž umřel Vy.

Mám všechno propojené přes muziku. Takže mi teď do hlavy valí album Potato Hole od Bookera T. Jonese. Je to nejmotorkářštější hudba, kterou tu mám. Něco jako Born To Be Wild, akorát instrumentálky. Tuším, že za tohle album dostal Booker před pár lety Grammy. Druhý odstavec, druhé odbočení. Ale jen zdánlivě. Vy jste pro mě totiž Motorkář motorkářů.

Mezi svými kamarády mám jen tři pravověrné motocyklisty. Tím prvním je spolužák, kterého před šestnácti lety na chodbě fakulty napadlo, ať se přihlásím na jediné místo na stípko do Anglie, které vypsala katedra čehosi (tuším ekonomiky), on že zkusí jedno z pěti míst vypsané tamtéž katedrou jinou (čeho už nevím) a dáme si semestr daleko od české nudy. Jeho plány vyšly a tak jsem s tímhle gurmánem a spolumajitelem restaurace strávil nezapomenutelný semestr poflakování se mezi Plymouthem, Londýnem a jednou rurální dírou plnou roztomilých studujících buranů i přednášejících ex-buranů. (Jedné fakultě University of Plymouth jsme nakecali, že studujeme na druhé, a naopak. Náš rozhovor na studijním po návratu pak zklutovněl: “Pánové, co jste tam za peníze Sokrates – Erasmus celý ten semestr dělali?” “My – jsme – tam – studovali – na univerzitě.” “Rozumím, takže si zopakujete ročník.”) Krom toho, že uměl skvěle vařit (i jíst), byl (a je) tenhle kluk administrátorem jedné české motorkářské bandy, sám měl šestnáctistovku Yamahu Wild Star, nádhernou elegánku, které říkal Micinka (čímž mj. zapřičinil tenhle dojsmyslný inside joke, který tím pádem nemohl nikdo plně pochopit) a kterou mě později dovezl např. až na nádvoří Pražského hradu, kde tenkrát ještě prezidentoval jediný kloudný porevoluční prezident, a můj kamarád z děství, Havířovák tělem i duší, sloužil v Hradní stráži. Na tu motorku naskakovaly sličné turistky samy od sebe. Třetí odstavec a třetí odbočka – neschopnost udržet myšlenku klepe na dveře. Čímž se mi připomíná tahle Vaše myšlenka.

Někdy v té době jsem se dostal k Vaší knížce Zen a umění údržby motocyklu, kterou jste napsal pár let před mým narozením, ale kterou by člověk mohl číst kdykoli a pořád. Přemýšlím, jestli ji některý z mých třech motorkářských kamarádů taky četl. S tímhle prvním jsme v Anglii vždycky dali do trouby nějaké maso (nebo kuře či “Chinese style ribs”, dokonalost, kterou mě tam naučil milovat stejně jako ji miloval on a pro niž jsme si jezdili do Londýna, kde bydlela jeho bulharská přítelkyně v domě plném úžasně přátelských mladých Bulharů a Bulharek (Vesno, nejkrásnější z holek v Anglii, se kterou jsem to totálně podělal, občas si na Tebe vzpomenu a doufám, že Tys už dávno zapomněla…) a pak si šli nahoru do pokojů na hoďku, dvě číst. Takže ten Vaši knížku dost dobře přečíst mohl.

Můj druhý motorkářský kamarád je člověk, se kterým jsem se názorově zásadně rozešel kvůli tomu, čemu se říká uprchlická krize. Je na té xenofobní straně. Ale rovnováhu Vesmíru vyrovnává můj třetí motorkářský kamarád, člověk, který na mašině projel jak Írán či (mimo spoustu jiných) Jordánsko, tak onu zemi, na kterou má teď zaostřenou pozornost celý svět, Sýrii. Zatímco ten prostřední o Vás možná ani neslyšel, ten poslední, chlapík, který coby rozený kouč vždycky ví, co dělat, jak se rozhodnout i jak nejlíp poradit druhým, Vaši knížku zná stoprocentně. A mě teď napadá, že bych tuhle Vaši klasiku vlastně mohl tomu prostřednímu motorkářskému kamarádovi darovat – třeba by ho nasměrovala líp.

Jsem dneska nějaký roztěkaný. Ale nepíšu osvětu, kterou je třeba rozpitvat a dovysvětlit. Kdo zájem má, ten si najde, co potřebuje. Já píšu Vám. Dík za tu knížku. Za to, že i jak jste ji napsal. Dovolím si volně sem přeložit pár kousků z ní, které mám rád, OK? Nuže:

“Jsou to boky hory, nikoli její vrcholek, co udržuje život.”

“Místo, kde se začíná zlepšovat svět, je nejdřív tvoje srdce, hlava a ruce, a teprve pak se postupuje dál do vnějšku.”

“Je-li někdo nevděčný a ty mu řekneš, že je nevděčný, oukej, zanadával sis. Ale nic jsi nevyřešil.”

“Pokud člověk trpí sebeklamem, říká se tomu šílenství. Pokud jím trpí hodně lidí, říká se tomu náboženství.”

“Na motorce rám zmizí. Jste v naprostém kontaktu se vším kolem. Jste uvnitř scény, už se na ni nedíváte z vnějšku, a pocit přítomnosti je ohromný.”

“Na každý fakt je tu nekonečno hypotéz.”

“Podíváš se, kam jdeš a kde se ocitáš a nikdy to nedává smysl, ale pak se otočíš, kdes byl předtím a najednou vidíš vzorec.”

“Klid mysli přináší správné hodnoty a správné hodnoty přinášejí správné myšlenky. Správné myšlenky přinášejí správné činnosti a ty způsobují dobrou práci.”

“Tužka je mocnější pera.”

A abych to uzavřel něčím, co by podle mě pomohlo obrovské spoustě lidí vytáhnout hlavu ze svého zadku, dodám ještě desátou Vaši myšlenku:

“Někdy je lepší cestovat, než dorazit do cíle.”

Pane Roberte, Vaše knížka pomohla v sedmdesátkách rozpoutat tu pravou revoluci, která se odehrála především v hlavách lidí. A tutéž revoluci může způsobovat dnes a denně v kebulích nových generací. Ty nejmladší k Vám přilákají motorky, puberťáky metafyzika, dvacátníky filozofování, třicátníky nudící se ubíjející rutinou na jednoum místě cestovatelský aspekt a všechny dohromady románové vyprávění. Napsal jste nadčasovou knihu, o čemž sní spousty autorů, ale povede se to jen vyvoleným.

Dožil jste se osmaosmdesáti let, takže jste prožil akorát tak dlouhý, plodný, smysluplný život. A o to tu jde. Ve své knize jste došel k tomu, že klíčem ke všemu je Kvalita a svým životem jste ji žil. Q.E.D. Proto pro Vás netruchlím, “jen” Vám od srdce děkuju. Za nás za všechny, co jsme “Vás” četli, čteme a ještě sakramentsky dlouho číst budeme.

Hodně dobrodružství na cestě, které se mylně říká poslední, Vám od srdce přeje

Honza, čtenář

P.S.: Anička pozdravuje a souhlasí se mnou, že jsme se dlouho neviděli s naším společným kamarádem, oním motorkářským majitelem Micinky, a měli bychom ho pozvat na dlouho domlouvané grilování. Snad dorazí na motorce a sveze sokolíky, jak už tolikrát slíbil.

Published in: Uncategorized on 25/04/2017 at09:27 Comments (0)

George Michael

Milý Georgi!

První setkání s Tebou bylo na chalupě, v době, kdy jsme od někoho vyšašili starý gramofon. Zatímco doma táta nechal kromě Spaces veškerý jazzrok a krom Osmnáctky všechny desky Chicago, plus samozřejmě Colosseum a Iron Butterfly a Eagles a jánevimcoeště, na chalupu vzal popinu (z té zas doma nechal božskou Barbru, Donnu Summer a tak). Vzpomínám si, že v tom stojanu na klavíru pod plakátem s Ty víš kým byla hned zkraje nejslavnější deska Europe, The Final Countdown, pak něco, co se zdráhám vůbec zmínit, ale pro nás, dva malé bráchy, to tenkrát bylo fajn, a pak, taky nejslavnější, deska Wham. Myslím, že jste se psali s vykřičníkem, ale to je jedno. Byla to Vaše prostřední deska, Make It Big, verze s evropským obalem.

Jak už to tak u desek bývá, nejvíc si pamatuju hned tu první pecku. Po charakteristickém zapraskání, úplně přesně nereplikovatelném nikde jinde, začala písnička Wake Me Up Before You Go-Go. Já už tenkrát, jak říkali rodiče, drátkoval, pořád jsem si vyráběl nějaké reprobedny, hrálo to příšerně jak Beats a vypadalo ještě hůř, ale zvuk fakt hodně dobrých nahrávek se tím vždycky nějak propasíroval v kvalitě výrazně lepší než to ostatní. A Wake Me Up… byla jedna z těch božích nahrávek. Od prvního rytmického riffu hammondek s vokálem až do závěrečného fade-outu (který mi u téhle věci mimořádně nevadil) je to parádička.

Když jsem po mnoha letech hrál na obrovské zaoceánské lodi, měli jsme v repertoáru naopak poslední věc z té desky, Careless Whisper. Osud tomu chtěl, že zrovna včera, v den, kdy jsi umřel, se bubenici z téhle naší kapely narodila dcera. Což sice tak nějak hezky znovuotevírá koloběh života, ale těch Tvých třiapadesát, to je pořád tak strašně, extrémně a nepochopitelně málo, že bych si přál, aby to byl jen nějaký nevkusný prank na Eltona Johna, aby ses mu vysmál, co o Tobě bude pietně a se slzou v oku říkat. Btw, tohle jsem psal v noci a teď ráno, kdy opravuju překlepy a posílám Ti to přes Psaníčka, už je venku právě i vyjádření EJ. Mluví o Tobě moc hezky coby o milovaném příteli, nejlaskavějším a nejvelkorysejším, a o geniálním umělci. Amen.

Druhé výraznější setkání s Tebou jsem měl o pár let později, taky na základce, v době, kdy jsme celé sídliště chytali načerno desítky satelitních programů, z nichž za pozornost stály akorát dva: Teleclub a MTV. No a Tys tehdy tu naši emtývíčkovou generaci na stejnojmenné stanici totálně rozstřelil klipem k písničce Freedom, která se jmenovala stejně jako jiná na tom albu na chalupě, ale byla o dost modernější a hlavně měla tu svou ikonickou obrazovou stránku. Denně jsem tehdy do školy chodil kolem krámku s deskami na Pankráci a toužil po Amaroku Mika Oldfielda, vedle něhož bylo vystavené Tvé album Listen Without Prejudice z téhož roku. Tvá deska mě moc nezajímala. Dokud jsem neviděl ten videoklip.

Nevzpomínám si, že by existoval nějaký víc sexy než tenhle. Ty záběry na aparaturu a laser, to svícení – a ty holky! V tom klipu jsou všechny nej supermodelky té doby. A protože jsem fakt už starej (za necelý týden mi bude podruhé dvacet), jsem přesvědčený, že supermodelky let pozdějších už nikdy neměly tohle kouzlo. Cindy, Linda, Naomi, Christy a Tatjana byly prostě fenomenální. Teprve po mnoha letech jsem zjistil, že to legendární video navíc režíroval David Fincher – Ty barde, Tys točil s Fincherem, ještě než mě o dva roky později totálně dostal atmosférou Vetřelců 3!

Třetí setkání s Tebou se odehrálo ve Tvé po většinu života domovině. Když jsem v roce 2002 studoval v Anglii, navštívil jsem Exeter a v něm kouzelný frc s foťáky. Do Británie jsem si tehdy přivezl poloautomatickou Minoltu, ale v tom exeterském fotobazaru jsem se zamiloval do staré zrcadlovky Contax z doby před licencí Yashiky. Jezdil jsem tam pak pár dní ukecávat majitele, ať mi ten Contax dá za tu moji trapnou Minoltu koupenou před odjezdem u Škody a co nejmenší doplatek. Týpek nakonec slevil, ale ne zas tak moc. Protože prodával taky použité kompakty (teď nemyslím foťáky, nýbrž CD), řekl jsem mu, ať mi nějaký přidá. “Jeden,” svolil. Vybral jsem si schválně Tvé album Ladies & Gentlemen, protože to bylo 2CD, výběr balad i svižnějších pecek, s tím, že na té transakci vydělám aspoň počtem placek. Majitel sekáče se rozesmál, řka “Tu buznu bych ti dal zadarmo i bez nákupu!”

Radost z transakce mi tím nezkazil ani náhodou a triumfální pocit z dobrého obchodu se navrátil v mnohem lepší podobě ve chvíli, kdy jsem v pronajatém baráčku položil vysněný Contax na parapet, do CD-Romu ve svém starém noťasu vložil první placku, na uši dal sluchátka a začal si Tě užívat. Hned tu první věc jsem si od Tebe nakonec oblíbil nejvíc: Like Jesus to a Child. Krásná záležitost. Ale ono je to dvojalbum naštosované fakt skvělými záležitostmi úplně celé, od začátku do konce, všech snad třicet věcí, z nichž naprostou většinu jsi navíc sám napsal. Ne jako takové ty písničkářky, které vymyslí akorát text s melodií. Tys skládal muzikantsky. Tak, že to v tom zdánlivě nekomplikovaném popu odhalí většinou jen někdo, kdo hudbu studoval. A tohle já oceňuju. Zpěvák coby pouhý interpret je pro mě jen pozlátko. Ale zpěvák–autor, to je, panečku, člen exkluzivní společnosti v čele se Stingem a Peterem Gabrielem.

I když jsem Tě nikdy neposlouchal tak moc jako tyhle dva, písně z Ladies & Gentlemen jsem jedno období jel furt pryč (a že jsem si tehdy s sebou do Anglie nagraboval do obskurního .ogg hodně desek). Vlastně mám celé to studium tam spojené právě s Tvou muzikou. Což je příznačné. Tobě se Anglie stala novým domovem celoživotně a mně na ten úsek života taky. Byl jsem moc rád, že jsem si Tě tam takhle znovuobjevil.

Mimochodem, i předělávky jsi uměl parádní. Tvá jedenáctiminutová verze Papa Was A Rolling Stone patří mezi mé nejoblíbenější a když jsme před nějakými 15 lety hráli na jakémsi hausbótu s perfektní belgickou barovkou, potěšilo mě, že ty kucí belgický měli v repertoáru právě tenhle Tvůj cover (akorát bez Sealova Killera). Na tom dvojalbu máš třeba i krásně udělané věci od Jobima, Stevieho Wondera a samozřejmě duety s Eltonem a Arethou.

Nic zásadnějšího už jsem s Tebou a Tvou muzikou za posledních patnáct let nezažil a přiznám se, že narozdíl od počinů výše jmenovaných mistrů jsem ani nesledoval, co vydáváš. Ale tím, cos pro mě udělal všemi těmi peckami v osmdesátkách a devadesátkách, se směle řadíš do Martínkovy Síně slávy, nejelitnějšího klubu na světě, kam se dostanou jen vyvolení. Navíc jsem občas, když mě holička špatně ostříhala, používal pro pobavení holek parafrázi Tvé hlášky z doby, kdys sundal svou vyfoukanou plavou kštici (za kterou ses později styděl, ale nebylo třeba, vždyť tak tenkrát chodil kdekdo) a stal se krátkovlasým brunetem: “Ženy mě braly jen jako sexuální objekt, chci, aby mě uznávaly jako umělce!”

Děkuju Ti za všechnu tu muziku, která spolutvoří soundtrack mého dětství a dospívání, slibuju, že si najdu i Tvoje novější věci a zjistím, jesli jsi zůstal až do konce věrný té vysoké laťce, kterou sis před x dekádami nastavil vynalézavými melodiemi (i v prvoplánové Last Christmas bylo aspoň to cinkání), harmoniemi i rytmy a hlavně propracovanými aranžemi. Je mi moc, moc líto, žes odešel tak brzy, kéž je setkání s Tvými vzory dojemné i radostné zároveň.

S díky,

Honza

P.S.: Anička z toho je taky strašně naměkko, dnes si spolu od Tebe minimálně tu první placku z L&D poslechneme.

Published in: Uncategorized on 26/12/2016 at10:49 Comments (0)

Radim Hladík

Milý Radime,

teď, když Vám tohle píšu, už jen občas vzlyknu.

Dneska ráno jste umřel. Přirovnání k blesku z čistého nebe se mi hlavou mihlo, i když vím, že to bylo dlouhý a namáhavý. A že fanoušci by za Vás bejvali chtěli i dejchat. Doslova. Fibróza je strašná svině. A měl jste můj obdiv, že jste to s ní až do chvíle, kdy to fakt už nešlo, zvládal. Hrát. Koncertovat. Dělat radost.

hladik

Osobně jsme se neznali a i když tady všem tykám, u Vás mi to nějak nejde přes prsty. Přitom mám pocit, jako bych Vás znal celej život. Jste jedním z mála lidí, který vidím pořád jako toho tichýho, hloubavýho, kultivovanýho kluka, kterej uměl tak hezky mluvit a tak krásně hrát a zároveň jako šedesátníka, kterej pořád válí líp než všichni ostatní.

Vzpomínám na to, jak jsem si Vás objevil. Před snad už čtvrtstoletím jsem poslouchal rádio a nahrával si dobrý věci z něj na páskáč. Starej dobrej kotoučák, kterýmu jsem zvětšil to poháněcí kolečko, takže nahrával mnohem kvalitnějc, akorát už nebyl kompatibilní se staršíma nahrávkama.

Nahrál jsem tam tenkrát instrumentálku, kterou jsem ještě týž večer přehrál tátovi. Před ní nebo za ní, to už si nepamatuju, říkal rozhlasovej moderátor, že hraje věc od Franka Zappy. Takže jsem tátovi říkal, hele, ten Zappa, to je fakt bůh. I Zappa tehdy ještě žil. A táta na to, hele, ale to není žádnej Zappa, to je Radim Hladík, Čajovna. A měl recht.

Jak už to tak u prvních objevených skladeb bývá, Čajovnu jsem si od Vás oblíbil úplně nejvíc. Jedna z prvních věcí, který jsem se naučil vybrnkávat na kytaru. V jednoduchosti je síla. Dneska, hned, jakmile jsem se od svého kamaráda, taky skvělého kytaristy, dozvěděl, že jste umřel, jsem si tu skladbu přehrál. Je furt boží.

Teď mi tu hraje, taky Vaše, Nová syntéza a já si říkám, kde jste moh’ bejt, kdybyste se byl nenarodil v krásný zemi, jenže ve špatný době. Ale Vy jste tohle neřešil. Východoněmecký nástroje a šup na Matadors. (Který jste po letech oživili kvůli Wymanovi. Jehož biografii jsem čet jako kluk a byla pro mě tím nejzajímavějším na Stounech.) A milionářem jste taky nechtěl bejt, abyste si udržel svobodu. Což se Vám podařilo. Hrál jste vždycky co jste chtěl a s kým jste chtěl. To z Vaší generace českých muzikantů nemůže hned tak někdo říct…

A nebylo Vám rovnýho. V Olomouci jsem kdysi párkrát byl na Andrštovi, taky hodně dobrej borec a pak samozřejmě taky miluju Pavlíčka, zvlášť od chvíle, kdy jsem ho potkal na koncertě toho nejlepšího z Vás, světovejch kytardřistů… Ale u těch dvou je to hraní takový nějaký vydřenější, akademičtější, dá se vysledovat, nebo spíš vyposlouchat, odkud to mají, oba jsou nadaní skvělým cikánským uchem a darem perfektní imitace. To Vy jste byl jinej, svůj, českej a přitom světovej. Traduje se, jak jste všechny dostal, když jste jako první v Česku použil wah-wah. Naprosto tomu věřím a dokážu si to představit.

To období, kdy jste si mě přes ten rozhlas našel, jsem si o Vás hledal různý věci a poslouchal muziku, na který jste se podílel. Táta měl tenkrát doma pár starých Melodií, něco do nich kdysi občas i napsal, a v jedný z nich byly takový malý profily muzikantů z jedný z kapel, v nichž jste hrál. A u nich odpovědi na dotazy typu “Nejoblíbenější knížka”. Ty Tři kamarády jsem si tenkrát přečetl díky Vám, zamiloval si je a už navždycky je s Váma budu mít spojený. Děkuju i za to. Mimochodem, před pár lety jsem se k nim vrátil a teda furt kam se hrabou současní autoři. Což mi připomíná…

Zažívám teď období, kdy mám chuť se vším moderním a cool praštit a vrátit se ke kořenům. Hodně přemýšlím o muzice a čím dál víc mi dochází, že všichni moji idolové reprezentujou generaci mých rodičů, ani jeden tu mou. A čím dál víc jich odchází na tu druhou stranu. Když jsem nedávno přemítal o tom, kolik mých nej zatím ještě žije, nebyly to zrovna veselý myšlenky. Vy jste pro mě byl jedním z těch, kteří ještě zakládali kapely pro radost z hraní a makali na sobě, protože je prostě bavilo hrát, hrát a hrát. A do toho vymejšlet a skládat. Teď mi připadá – ono se to snad za pár dní zlepší, ale teď je to fakt tak – že jste byl poslední svého druhu. Že takoví, jako Vy, už nejsou. A nebudou.

Ostatně, mám Vás taky spojenýho s koncertama v Balbínce. Rodiče Vás tam naposledy viděli loni. Když jste tam hrával s Hutkou, muzikanti chodili na Vás (to jako, promiňte, na Tebe, ne na něj). Vlastně možná nejen muzikanti… Během přestávek Jarda bavil lidi historkama a tím svým příšerným, ale upřímně veselým smíchem, zatímco Vy jste si sednul na schody a cvičil. Na kytaru. Projížděl jste stupnicový běhy a nevycházel z muzikantskýho tranzu. Jak říkám, takoví, jako Vy, už nejsou.

Mám pro Vás slabost i proto, že jste se narodil stejnej den, jako náš syn. Teda, o pár dekád dřív, ale narozky jste slavili stejně. O to víc je k vzteku, že ty příští jste nestih’ jen o blbejch pár dní.

A taky proto na Vás nedám dopustit, že náš basák se s Váma znal a vždycky o Vás mluvil tak moc hezky, že Vy jste snad musel být anděl. Nebo prostě “jen” dobrej člověk. Kterejch je dneska už tak málo, že ty výjimky na mě jako andělé působěj. Což je vlastně dost smutný. Připomnělo mi to Patitucciho album One More Angel.

A pak samozřejmě proto, že nejlepší kamarádka mé ženy, a teď už pár let i kamarádka má, je Vaše neteř. Sen zahrát si někdy s Váma se mi už nikdy nesplní, ale s ní, Kétou, jsem zrovna v těchto dnech spolupracoval dnes a denně. Výsledek naší společné práce odtajníme už příští týden a já ten počin budu nosit v srdci coby v duchu věnovaný Vám.

Pane Radime Hladíku, děkuju Vám za obohacení mýho života – a tisíců dalších – o ryzí, poctivý a nenapodobitelný muzikanství.

Šťastnou cestu,

Honza

P.S.: Anička mě, když mi během oběda vhrkly slzy do očí, pohladila po vlasech a dneska jí vůbec nebude vadit, když si tady tu Vaši muziku jaksepatří vokouřím.

Published in: Uncategorized on 04/12/2016 at15:00 Comments (1)

Milá Evernote!

Prožili jsme spolu na měsíc přesně šest let. Byla to léta plná vzestupů i pádů. Nejdřív spíš těch vzestupů. Později zejména oněch pádů.

FullSizeRender

 

Click here to read more

Published in: Uncategorized on 29/06/2016 at09:42 Comments (0)

Milí šéfredaktoři Mít vše hotovo

Milí šéfredaktoři Mít vše hotovo!

 

Už nějakou dobu mě inspirujete a protože je dnešek dalším z milníků pro Váš/náš web, je načase vzdát Vám hold.

done

Click here to read more

Published in: Uncategorized on 25/01/2016 at12:24 Comments (1)

Nejvíc cool táta

Milý nejvíc cool táto!

Znáš Zoru Jandovou? Asi ne, viď. Ani Zdeňka Mertu? Taky ne. Kdysi jeli turné po Státech, ale tos byl nejspíš ještě malý. To je jedno. K věci.

Dozvěděl jsem se o Tobě od kamarádky. Odepsal jsem jí, jestli bys byl nejvíc cool táta, i kdyby se do soutěže zapojila Belgie s Českem. Prý ano. Zapsal jsem si Tě za uši a před chvílí, po pár dnech, si na Tebe vzpomněl, kliknul na odkaz a ocitl se ve Tvém království.

Click here to read more

Published in: Uncategorized on 21/01/2016 at11:47 Comments (1)

David Bowie

Milý Davide,

když píšu tyhle řádky, brečím. Ještě v pátek, před pouhými třemi dny, jsem psal, že ač jsi nikdy nepatřil mezi mé největší hudební oblíbence, pokud jde o produkci a zvuk, jsi pro mě dlouhodobě špička. Právě jsem se dozvěděl, že jsi umřel. Obklopen rodinou, ve vlastní posteli, ve spánku. Kvůli zkurvené rakovině, jako moje babička.

Click here to read more

Published in: Uncategorized on 11/01/2016 at09:03 Comments (1)

Poslední rok

Milý Jendo!

Přesně před rokem Ti bylo třicet osm a Ty si celý ten poslední rok připadáš jako čtyřicátník a myslíš na krizi středního věku. Nebuď kikot.

Click here to read more

Published in: Uncategorized on 01/01/2016 at18:19 Comments (0)

Můj ideální školní výlet

Milá paní učitelko,

sice mě mrzí, že hned druhý týden školy musíme psát slohovku, ale jinak se mi líbíte, tak se na téma “Můj ideální školní výlet” víceméně rád vyjádřím. Upozorňuji, že rodičům svůj text dávat číst nebudu, poněvadž by mi jej jako obvykle zakázali coby přemoudřelý a nevhodný.

Click here to read more

Published in: Uncategorized on 07/09/2015 at12:18 Comments (0)
Tags: , , , , , , ,