Nejvíc cool táta

Milý nejvíc cool táto!

Znáš Zoru Jandovou? Asi ne, viď. Ani Zdeňka Mertu? Taky ne. Kdysi jeli turné po Státech, ale tos byl nejspíš ještě malý. To je jedno. K věci.

Dozvěděl jsem se o Tobě od kamarádky. Odepsal jsem jí, jestli bys byl nejvíc cool táta, i kdyby se do soutěže zapojila Belgie s Českem. Prý ano. Zapsal jsem si Tě za uši a před chvílí, po pár dnech, si na Tebe vzpomněl, kliknul na odkaz a ocitl se ve Tvém království.

Já jinak do svatostánku narcistů, na Instáč, moc nechodím, to jen když mě tam někdo nasměruje. U Tebe v profilu jsem ale zažil lehký šok. Šok, související se Zorkou a Zdeňkem z úvodu. Jejich nejkrásnější píseň se jmenuje Já jsem ty a ty jsi já. A přesně tak jsem se cítil. Proto jsem Ti musel okamžitě napsat.

Vyhazování potomka do vzduchu: check. Blbnutí s potomkem na hotelovém pokoji: check. Skákání na zeď a odrážení se zpět na postel, pro radostný smích potomka: check! Nechat potomka roztomile zpívat či žvatlat: check!! Natáčet, jak zpomaleně skáče do postýlky: check!!! Atd., atd. Ty tam, čéče, solíš úplně stejné věci, jaké dělám já s našimi sokolíky! Dřív jsem je taky sdílíval. A měl za ně spousty lajků. Ale i proto jsem to dělat přestal.

Abys mě pochopil: já Ti nezávidím, ani Tě nekritizuji. Naopak, líbí se mi to a chápu Tě. Jsi o čtyři, pět let mladší než já. A to je přesně ten věkový rozdíl, který na sobě pociťuji. Přestal jsem tyhle věci sdílet a své děti takhle “prodávat” veřejnosti, když jsem si uvědomil, že jde o soukromé, hýčkané rodinné chvíle, v mém případě navíc tátovsko – synovské a že jako takové mají milionkrát větší hodnotu než pár lajků, srdíček, sdílení či pochvalných komentářů.

Zná to každý, kdo má víc než jedno dítě: to první má mohem víc fotek a videí (dřív osmičkových filmů) než to druhé. Mladší chudinkové jsou braní už klidněji, jejich první krůčky ani slova bohužel nejsou tak oslavovány, protože jsou prostě druzí. Je to škoda. V době sociálních sítí se to projevuje i tak, že nejsou tolik sdíleni. Rozuměj: jejich fotky či videa a historky o nich a s nimi nejsou tak šířené. To je jeden pohled na věc.

Ten druhý je prozaičtější: já byl dva a půl roku tím nejvíc cool tátou na světě. Fakt, byl. Nikdo víc cool než já ve známém Vesmíru nebyl. Chlapi, které jsem ani neznal, mě plácali po ramenou a říkali mi uznale potěšující věci, holky mě chtěly víc než bezdětného, dospělí lidé se chtěli stát mými dětmi, dokonce. 😉 Ale když se narodil druhý synáček, uvědomil jsem si, že už nechci být cool, kór na úkor společného času (však víš, jak je pracné vybrat ty nejlepší záběry, nastříhat je, dát k nim tu správnou hudbu a nasdílet je s dostatečně nedbale cool komentářem), ale chci být nejlepší. Nejlepší táta na světě.

Protože víš, kdo jediný tohle může hodnotit? Děti. Potomci. Ratolesti. Nikdo jiný. Nezáleží vůbec na tom, jak Tě komentuje kdosi na síti, koho vůbec neznáš a kdo nezná Tebe; podstatné je, jak Tě berou vlastní robátka. A pro ta svá já chci být ten nejlepší na celém světě. Lituju toho, kdo to má jinak. Můj táta je ten nejlepší táta na světě. Když jsem se narodil, nechal muziky, kterou miloval a našel si “normální” práci.

Když jsem se dozvěděl, že se stanu tátou já, dal jsem výpověď. Ale v práci, která mě tou dobou už moc nebavila a na kteou jsem přestával být hrdý, což není žádné velké hrdinství. Od té doby jsem doma, nejdřív s jedním prckem, pak se dvěma. A snaha být tím nejlepším tátou na světě je dennodenní makačka, která nikdy nepřestane, to mi věř. Bodování v téhle soutěži je kontinuální a předchozí úspěchy se moc nepočítají, jedině až s mnohaletým odstupem.

Ty máš roztomilou dceru, já ty dva nejnádhernější kluky na světě. Když je kdokoli normální vidí, může se uňuňat. Ale tím spíš je to ode mě srabárna, když je využiju k uspokojení vlastního ega, chápeš? Je to jako děti v reklamě. Podpásovka. Tak už to nedělám. Resp., dělám to co nejmíň. A jen pro ty věrné, pro ty, kteří vědí, dělám to pro ty, kteří neopomenou lajknout mi je při každičké příležitosti, pochvalně okomentovat, potěšit. Mezi námi – tohle bych nikomu jinému nepřiznal, ale že jsi to Ty – jsou lidi, kteří mi naše sokolíky lajkují vždycky a pak lidi, kteří to neudělali nikdy. Tipni si, které z nich mám raději…

Když jsem si tak projížděl ta Tvá roztomilá videjka a fotky, docházelo mi, že bychom si buď skvěle rozuměli – pokud to všechno děláš upřímně a v rámci dlouhodobého hraní si s dcerkou – nebo bys mě nesnášel – pokud jsou to všecho kašírované situace. Ty jsi taky doma na rodičovské? Hodně by mi to napovědělo. Nejsi-li s prckem doma a “máš čas” na tohle těšení světa společnými momenty, měl bych pro Tebe jednu dobře míněnou radu. Ale nedám Ti ji, protože jsi o těch pět let mladší a potřebuješ možná rok, dva, tři další, abys k tomu došel sám.

Jsem moc rád, že jsem na Tvé výtvory narazil. Posílilo to mé vědomí, že všechno to sockosíťové šílenství je jen souboj iluzí a že kdo to bere vážně, má prázdný život. Navedlo mě to na zjištění, že jsem ani jednou nesdílel, například, jak sokolíkům přebaluji plenky, přitom jsem plenek vyměnil už tisíce, takže je to mnohem četnější, než mé výstupy na Říp, které každoročně podnikám s tím starším a které vždycky sdílím. Jenže to není tak atraktivní. Ano, ani já nejsem spravedlivý a i já ven vysílám iluze. Jako každý. Jen už mnohem míň.

Aby sis nemyslel: fotky a videa se sokolíky dělám pořád, miluju to a těším se, až se těmi megahodinami materiálu budu jednou probírat. Ale jen se sokolíky, nebo se ženou, nebo s prarodiči kluků. Zrovna minulý týden se mi podařilo nahrát nádherné video v den, kdy se svět dozvěděl o smrti Davida Bowieho. Šel jsem tomu mladšímu pustit Davidovu písničku Let’s Dance. Prcek zrovna zakopl, upadnul a nakraboval na pláč. Řekl jsem mu, nebuď smutný, raduj se a vesel, a spustil tu píseň. A on se ten mimiňour do prvních tónů hitu zvednul, usmál… a začal tančit. Bylo to krásné, dojemné, superroztomilé. Byli jsme v tu chvíli oba šťastní. A já ho při tom natočil. Takže to mám zachované. V tu chvíli vystrčil růžky starý dobrý, ještě ne úplně potlačený cool táta ve mně a napadlo ho, že kdyby tohle sdílel, dost možná by to obletělo svět a všichni by to sdíleli jak diví; byla by to nádherná pocta Bowiemu… Chvíli jsem se tou představou opájel, co Ti budu povídat. Ale nakonec jsem svou marnivost potlačil, protože, však víš, já už nejvíc cool táta být nepotřebuju.

O pár dní později byla smutná má nejlepší kamarádka. Tak jsem jí s tím větším natočil kraťounký povzbuzující pozdrav. Taková videa totiž svou hodnotu mají. A tohle konkrétní, snad, pomohlo a určitě potěšilo. Proto nepřestávejme ta naše štěstíčka natáčet a fotit, má to vždycky smysl, i bez velké audience, neboj se nic.

Přeju Ti, ať si uvědomíš, co si uvědomit potřebuješ, ať se Ti daří a ať se svou dcerou zažiješ spoustu krásných, šťastných, nezapomenutelných momentů, které, věř mi, ani nebudeš mít potřebu zaznamenávat, tím spíš sdílet, protože je stejně nikdy nezapomeneš.

Těšilo mě a držím Ti palce!

Honza, aspirující Nejlepší táta na světě

P.S.: Anička je kromě sokolíků jediný člověk, který může mé tátovství hodnotit. Říká, že mi to jde a že je na mě hrdá. Ale neusínám na vavřínech, protože vítězství v oblasti vztahů jsou křehká a je třeba je neustále kultivovat.

Published in: Uncategorized on 21/01/2016 at11:47 Comments (1)
1 comments
jubli
jubli

My Uncle Henry recently got an almost new gold Audi RS 5 Convertible just by some part time working online at home.  over here>>>ebuy32.com