George Michael

Milý Georgi!

První setkání s Tebou bylo na chalupě, v době, kdy jsme od někoho vyšašili starý gramofon. Zatímco doma táta nechal kromě Spaces veškerý jazzrok a krom Osmnáctky všechny desky Chicago, plus samozřejmě Colosseum a Iron Butterfly a Eagles a jánevimcoeště, na chalupu vzal popinu (z té zas doma nechal božskou Barbru, Donnu Summer a tak). Vzpomínám si, že v tom stojanu na klavíru pod plakátem s Ty víš kým byla hned zkraje nejslavnější deska Europe, The Final Countdown, pak něco, co se zdráhám vůbec zmínit, ale pro nás, dva malé bráchy, to tenkrát bylo fajn, a pak, taky nejslavnější, deska Wham. Myslím, že jste se psali s vykřičníkem, ale to je jedno. Byla to Vaše prostřední deska, Make It Big, verze s evropským obalem.

Jak už to tak u desek bývá, nejvíc si pamatuju hned tu první pecku. Po charakteristickém zapraskání, úplně přesně nereplikovatelném nikde jinde, začala písnička Wake Me Up Before You Go-Go. Já už tenkrát, jak říkali rodiče, drátkoval, pořád jsem si vyráběl nějaké reprobedny, hrálo to příšerně jak Beats a vypadalo ještě hůř, ale zvuk fakt hodně dobrých nahrávek se tím vždycky nějak propasíroval v kvalitě výrazně lepší než to ostatní. A Wake Me Up… byla jedna z těch božích nahrávek. Od prvního rytmického riffu hammondek s vokálem až do závěrečného fade-outu (který mi u téhle věci mimořádně nevadil) je to parádička.

Když jsem po mnoha letech hrál na obrovské zaoceánské lodi, měli jsme v repertoáru naopak poslední věc z té desky, Careless Whisper. Osud tomu chtěl, že zrovna včera, v den, kdy jsi umřel, se bubenici z téhle naší kapely narodila dcera. Což sice tak nějak hezky znovuotevírá koloběh života, ale těch Tvých třiapadesát, to je pořád tak strašně, extrémně a nepochopitelně málo, že bych si přál, aby to byl jen nějaký nevkusný prank na Eltona Johna, aby ses mu vysmál, co o Tobě bude pietně a se slzou v oku říkat. Btw, tohle jsem psal v noci a teď ráno, kdy opravuju překlepy a posílám Ti to přes Psaníčka, už je venku právě i vyjádření EJ. Mluví o Tobě moc hezky coby o milovaném příteli, nejlaskavějším a nejvelkorysejším, a o geniálním umělci. Amen.

Druhé výraznější setkání s Tebou jsem měl o pár let později, taky na základce, v době, kdy jsme celé sídliště chytali načerno desítky satelitních programů, z nichž za pozornost stály akorát dva: Teleclub a MTV. No a Tys tehdy tu naši emtývíčkovou generaci na stejnojmenné stanici totálně rozstřelil klipem k písničce Freedom, která se jmenovala stejně jako jiná na tom albu na chalupě, ale byla o dost modernější a hlavně měla tu svou ikonickou obrazovou stránku. Denně jsem tehdy do školy chodil kolem krámku s deskami na Pankráci a toužil po Amaroku Mika Oldfielda, vedle něhož bylo vystavené Tvé album Listen Without Prejudice z téhož roku. Tvá deska mě moc nezajímala. Dokud jsem neviděl ten videoklip.

Nevzpomínám si, že by existoval nějaký víc sexy než tenhle. Ty záběry na aparaturu a laser, to svícení – a ty holky! V tom klipu jsou všechny nej supermodelky té doby. A protože jsem fakt už starej (za necelý týden mi bude podruhé dvacet), jsem přesvědčený, že supermodelky let pozdějších už nikdy neměly tohle kouzlo. Cindy, Linda, Naomi, Christy a Tatjana byly prostě fenomenální. Teprve po mnoha letech jsem zjistil, že to legendární video navíc režíroval David Fincher – Ty barde, Tys točil s Fincherem, ještě než mě o dva roky později totálně dostal atmosférou Vetřelců 3!

Třetí setkání s Tebou se odehrálo ve Tvé po většinu života domovině. Když jsem v roce 2002 studoval v Anglii, navštívil jsem Exeter a v něm kouzelný frc s foťáky. Do Británie jsem si tehdy přivezl poloautomatickou Minoltu, ale v tom exeterském fotobazaru jsem se zamiloval do staré zrcadlovky Contax z doby před licencí Yashiky. Jezdil jsem tam pak pár dní ukecávat majitele, ať mi ten Contax dá za tu moji trapnou Minoltu koupenou před odjezdem u Škody a co nejmenší doplatek. Týpek nakonec slevil, ale ne zas tak moc. Protože prodával taky použité kompakty (teď nemyslím foťáky, nýbrž CD), řekl jsem mu, ať mi nějaký přidá. “Jeden,” svolil. Vybral jsem si schválně Tvé album Ladies & Gentlemen, protože to bylo 2CD, výběr balad i svižnějších pecek, s tím, že na té transakci vydělám aspoň počtem placek. Majitel sekáče se rozesmál, řka “Tu buznu bych ti dal zadarmo i bez nákupu!”

Radost z transakce mi tím nezkazil ani náhodou a triumfální pocit z dobrého obchodu se navrátil v mnohem lepší podobě ve chvíli, kdy jsem v pronajatém baráčku položil vysněný Contax na parapet, do CD-Romu ve svém starém noťasu vložil první placku, na uši dal sluchátka a začal si Tě užívat. Hned tu první věc jsem si od Tebe nakonec oblíbil nejvíc: Like Jesus to a Child. Krásná záležitost. Ale ono je to dvojalbum naštosované fakt skvělými záležitostmi úplně celé, od začátku do konce, všech snad třicet věcí, z nichž naprostou většinu jsi navíc sám napsal. Ne jako takové ty písničkářky, které vymyslí akorát text s melodií. Tys skládal muzikantsky. Tak, že to v tom zdánlivě nekomplikovaném popu odhalí většinou jen někdo, kdo hudbu studoval. A tohle já oceňuju. Zpěvák coby pouhý interpret je pro mě jen pozlátko. Ale zpěvák–autor, to je, panečku, člen exkluzivní společnosti v čele se Stingem a Peterem Gabrielem.

I když jsem Tě nikdy neposlouchal tak moc jako tyhle dva, písně z Ladies & Gentlemen jsem jedno období jel furt pryč (a že jsem si tehdy s sebou do Anglie nagraboval do obskurního .ogg hodně desek). Vlastně mám celé to studium tam spojené právě s Tvou muzikou. Což je příznačné. Tobě se Anglie stala novým domovem celoživotně a mně na ten úsek života taky. Byl jsem moc rád, že jsem si Tě tam takhle znovuobjevil.

Mimochodem, i předělávky jsi uměl parádní. Tvá jedenáctiminutová verze Papa Was A Rolling Stone patří mezi mé nejoblíbenější a když jsme před nějakými 15 lety hráli na jakémsi hausbótu s perfektní belgickou barovkou, potěšilo mě, že ty kucí belgický měli v repertoáru právě tenhle Tvůj cover (akorát bez Sealova Killera). Na tom dvojalbu máš třeba i krásně udělané věci od Jobima, Stevieho Wondera a samozřejmě duety s Eltonem a Arethou.

Nic zásadnějšího už jsem s Tebou a Tvou muzikou za posledních patnáct let nezažil a přiznám se, že narozdíl od počinů výše jmenovaných mistrů jsem ani nesledoval, co vydáváš. Ale tím, cos pro mě udělal všemi těmi peckami v osmdesátkách a devadesátkách, se směle řadíš do Martínkovy Síně slávy, nejelitnějšího klubu na světě, kam se dostanou jen vyvolení. Navíc jsem občas, když mě holička špatně ostříhala, používal pro pobavení holek parafrázi Tvé hlášky z doby, kdys sundal svou vyfoukanou plavou kštici (za kterou ses později styděl, ale nebylo třeba, vždyť tak tenkrát chodil kdekdo) a stal se krátkovlasým brunetem: “Ženy mě braly jen jako sexuální objekt, chci, aby mě uznávaly jako umělce!”

Děkuju Ti za všechnu tu muziku, která spolutvoří soundtrack mého dětství a dospívání, slibuju, že si najdu i Tvoje novější věci a zjistím, jesli jsi zůstal až do konce věrný té vysoké laťce, kterou sis před x dekádami nastavil vynalézavými melodiemi (i v prvoplánové Last Christmas bylo aspoň to cinkání), harmoniemi i rytmy a hlavně propracovanými aranžemi. Je mi moc, moc líto, žes odešel tak brzy, kéž je setkání s Tvými vzory dojemné i radostné zároveň.

S díky,

Honza

P.S.: Anička z toho je taky strašně naměkko, dnes si spolu od Tebe minimálně tu první placku z L&D poslechneme.

Published in: Uncategorized on 26/12/2016 at10:49 Comments (0)
0 comments