Radim Hladík

Milý Radime,

teď, když Vám tohle píšu, už jen občas vzlyknu.

Dneska ráno jste umřel. Přirovnání k blesku z čistého nebe se mi hlavou mihlo, i když vím, že to bylo dlouhý a namáhavý. A že fanoušci by za Vás bejvali chtěli i dejchat. Doslova. Fibróza je strašná svině. A měl jste můj obdiv, že jste to s ní až do chvíle, kdy to fakt už nešlo, zvládal. Hrát. Koncertovat. Dělat radost.

hladik

Osobně jsme se neznali a i když tady všem tykám, u Vás mi to nějak nejde přes prsty. Přitom mám pocit, jako bych Vás znal celej život. Jste jedním z mála lidí, který vidím pořád jako toho tichýho, hloubavýho, kultivovanýho kluka, kterej uměl tak hezky mluvit a tak krásně hrát a zároveň jako šedesátníka, kterej pořád válí líp než všichni ostatní.

Vzpomínám na to, jak jsem si Vás objevil. Před snad už čtvrtstoletím jsem poslouchal rádio a nahrával si dobrý věci z něj na páskáč. Starej dobrej kotoučák, kterýmu jsem zvětšil to poháněcí kolečko, takže nahrával mnohem kvalitnějc, akorát už nebyl kompatibilní se staršíma nahrávkama.

Nahrál jsem tam tenkrát instrumentálku, kterou jsem ještě týž večer přehrál tátovi. Před ní nebo za ní, to už si nepamatuju, říkal rozhlasovej moderátor, že hraje věc od Franka Zappy. Takže jsem tátovi říkal, hele, ten Zappa, to je fakt bůh. I Zappa tehdy ještě žil. A táta na to, hele, ale to není žádnej Zappa, to je Radim Hladík, Čajovna. A měl recht.

Jak už to tak u prvních objevených skladeb bývá, Čajovnu jsem si od Vás oblíbil úplně nejvíc. Jedna z prvních věcí, který jsem se naučil vybrnkávat na kytaru. V jednoduchosti je síla. Dneska, hned, jakmile jsem se od svého kamaráda, taky skvělého kytaristy, dozvěděl, že jste umřel, jsem si tu skladbu přehrál. Je furt boží.

Teď mi tu hraje, taky Vaše, Nová syntéza a já si říkám, kde jste moh’ bejt, kdybyste se byl nenarodil v krásný zemi, jenže ve špatný době. Ale Vy jste tohle neřešil. Východoněmecký nástroje a šup na Matadors. (Který jste po letech oživili kvůli Wymanovi. Jehož biografii jsem čet jako kluk a byla pro mě tím nejzajímavějším na Stounech.) A milionářem jste taky nechtěl bejt, abyste si udržel svobodu. Což se Vám podařilo. Hrál jste vždycky co jste chtěl a s kým jste chtěl. To z Vaší generace českých muzikantů nemůže hned tak někdo říct…

A nebylo Vám rovnýho. V Olomouci jsem kdysi párkrát byl na Andrštovi, taky hodně dobrej borec a pak samozřejmě taky miluju Pavlíčka, zvlášť od chvíle, kdy jsem ho potkal na koncertě toho nejlepšího z Vás, světovejch kytardřistů… Ale u těch dvou je to hraní takový nějaký vydřenější, akademičtější, dá se vysledovat, nebo spíš vyposlouchat, odkud to mají, oba jsou nadaní skvělým cikánským uchem a darem perfektní imitace. To Vy jste byl jinej, svůj, českej a přitom světovej. Traduje se, jak jste všechny dostal, když jste jako první v Česku použil wah-wah. Naprosto tomu věřím a dokážu si to představit.

To období, kdy jste si mě přes ten rozhlas našel, jsem si o Vás hledal různý věci a poslouchal muziku, na který jste se podílel. Táta měl tenkrát doma pár starých Melodií, něco do nich kdysi občas i napsal, a v jedný z nich byly takový malý profily muzikantů z jedný z kapel, v nichž jste hrál. A u nich odpovědi na dotazy typu “Nejoblíbenější knížka”. Ty Tři kamarády jsem si tenkrát přečetl díky Vám, zamiloval si je a už navždycky je s Váma budu mít spojený. Děkuju i za to. Mimochodem, před pár lety jsem se k nim vrátil a teda furt kam se hrabou současní autoři. Což mi připomíná…

Zažívám teď období, kdy mám chuť se vším moderním a cool praštit a vrátit se ke kořenům. Hodně přemýšlím o muzice a čím dál víc mi dochází, že všichni moji idolové reprezentujou generaci mých rodičů, ani jeden tu mou. A čím dál víc jich odchází na tu druhou stranu. Když jsem nedávno přemítal o tom, kolik mých nej zatím ještě žije, nebyly to zrovna veselý myšlenky. Vy jste pro mě byl jedním z těch, kteří ještě zakládali kapely pro radost z hraní a makali na sobě, protože je prostě bavilo hrát, hrát a hrát. A do toho vymejšlet a skládat. Teď mi připadá – ono se to snad za pár dní zlepší, ale teď je to fakt tak – že jste byl poslední svého druhu. Že takoví, jako Vy, už nejsou. A nebudou.

Ostatně, mám Vás taky spojenýho s koncertama v Balbínce. Rodiče Vás tam naposledy viděli loni. Když jste tam hrával s Hutkou, muzikanti chodili na Vás (to jako, promiňte, na Tebe, ne na něj). Vlastně možná nejen muzikanti… Během přestávek Jarda bavil lidi historkama a tím svým příšerným, ale upřímně veselým smíchem, zatímco Vy jste si sednul na schody a cvičil. Na kytaru. Projížděl jste stupnicový běhy a nevycházel z muzikantskýho tranzu. Jak říkám, takoví, jako Vy, už nejsou.

Mám pro Vás slabost i proto, že jste se narodil stejnej den, jako náš syn. Teda, o pár dekád dřív, ale narozky jste slavili stejně. O to víc je k vzteku, že ty příští jste nestih’ jen o blbejch pár dní.

A taky proto na Vás nedám dopustit, že náš basák se s Váma znal a vždycky o Vás mluvil tak moc hezky, že Vy jste snad musel být anděl. Nebo prostě “jen” dobrej člověk. Kterejch je dneska už tak málo, že ty výjimky na mě jako andělé působěj. Což je vlastně dost smutný. Připomnělo mi to Patitucciho album One More Angel.

A pak samozřejmě proto, že nejlepší kamarádka mé ženy, a teď už pár let i kamarádka má, je Vaše neteř. Sen zahrát si někdy s Váma se mi už nikdy nesplní, ale s ní, Kétou, jsem zrovna v těchto dnech spolupracoval dnes a denně. Výsledek naší společné práce odtajníme už příští týden a já ten počin budu nosit v srdci coby v duchu věnovaný Vám.

Pane Radime Hladíku, děkuju Vám za obohacení mýho života – a tisíců dalších – o ryzí, poctivý a nenapodobitelný muzikanství.

Šťastnou cestu,

Honza

P.S.: Anička mě, když mi během oběda vhrkly slzy do očí, pohladila po vlasech a dneska jí vůbec nebude vadit, když si tady tu Vaši muziku jaksepatří vokouřím.

Published in: Uncategorized on 04/12/2016 at15:00 Comments (1)
1 comments
jubli
jubli

My Uncle Hayden got an awesome metallic Volvo S60 T6 R by working part-time online. over here>>>ebuy32.com