David Bowie

Milý Davide,

když píšu tyhle řádky, brečím. Ještě v pátek, před pouhými třemi dny, jsem psal, že ač jsi nikdy nepatřil mezi mé největší hudební oblíbence, pokud jde o produkci a zvuk, jsi pro mě dlouhodobě špička. Právě jsem se dozvěděl, že jsi umřel. Obklopen rodinou, ve vlastní posteli, ve spánku. Kvůli zkurvené rakovině, jako moje babička.

V posledních dnech nejvíc poslouchám Tvé album tak čerstvé, že ještě voní novotou. Vůbec jsem netušil, že jsi nemocný. Proto mě to tak rozsekalo. Taková alba přece nenatáčejí lidi, kteří umírají. To jsem si aspoň doteď myslel. Odteď Tvou poslední muziku budu poslouchat úplně jinak a vzpomínat na Tebe s tím, že bojovat a tvořit se musí do poslední chvíle.

Byls součástí naší rodinné diskotéky, co pamatuji. Tvá deska Let’s Dance byla úplně na kraji té horní poličky s vinyly, takže jsem vždycky, když jsem se jimi probíral, viděl nejdřív Tebe. Připomínals mi na jejím obalu Vašuta, toho nejspíš neznáš, českého herce ve filmu Pěsti ve tmě. Ti, kteří na tmu věří, mají za to, že jsi do ní odešel. Já pevně doufám, že do světla, když už.

Ale zpět k tomu albu. Titulní písnička na něm je má nejoblíbenější od Tebe, miluju ji, začíná sborově, jak nějací Beach Boys, ale hned pak má pro Tebe typickou mimozemskou atmosféru, ve druhém intru tu najazzlou trubku (a v outru ten dokonale freejazzový saxofon), odsekávanou synťákovou basu a taky tu nadelayovanou, božskou kytaru geniálně smíchanou se synťákovými žesti, které uprostřed sólově přejdou z reverbu na gated reverb, a hlavně Tvůj hlas, tak specifický, že ho člověk pozná mezi tisíci. Prostřední, cajdáková pasáž, jaké jsi použil víckrát, se znovu napojuje na ten tak strašně moc cool hlavní motiv. Ten Ti přihrál novou várku fanoušků, které moc nezajímalo to, cos dělal v sedmdesátkách. Byl jsem v první třídě, když jsi tohle album a tu píseň vydal, takže jsem se, o trochu později, když mě hudba začala oslovovat, stal jedním z nich.

Teprve mnohem později jsem zjistil, jak to bylo s produkcí toho alba, kdo koho nahradil (a že to nebyl Brian, kterého si s Tebou spojuju) a hlavně, že tu kvílivou kajtru na konci nahrál jeden z mých největších kytarových miláčků, Stevie Ray Vaughan. Kdyby nic jiného, tenhle kluk Tě na cestě do neznáma předběhl o celé čtvrtstoletí, tak Ti to tam může všechno ukázat, vysvětlit, kde se vyzvedávají stravenky a lístky na jamy a koncerty, kde se dají pořídit stará alba Ziggyho Stardusta a hlavně, kde je to nejmodernější existující studio, kam se s tou spoustou božských muzikantů, které tam máš kolem sebe, zavřeš a něco dalšího vytvoříš, protože bys to bez toho nevydržel. Jak dokazuje i ta Tvá aktuální, těsně předkonečná deska. Jsem rád, žes stihnul zaregistrovat její úspěch, Davide.

Pustím si dnes na Tvou počest svou desku od Tebe, která mě ze všech nejvíc fascinuje, tu, kterou jsem si poslechl tak strašně mockrát, že se to ani nedá spočítat, hypnoticky konceptuální 1st Outside.

Vidíš to, mezitím jsem dobulel, protože i když ten šok z toho, že někdo, jehož živelnou desku v těchto dnech poslouchám, mezitím odešel, na mě zaútočil ze zálohy, díky všem těm víc než třiceti albům, která jsi vydal (a to nepočítám všechny kompilace ani hostování), jsi prožil smysluplný život a zanechal tu po sobě takový odkaz, kterému se hned tak někdo nevyrovná. Kdosi o Tobě prohlásil, žes ovlivnil víc životů, než jakákoli srovnatelná osobnost. Ty se těžko s kýmkoli srovnáváš, ale souhlasím s tím.

Nechť je Ti tam, kde jsi teď, dobře a je-li to aspoň trošku možné, ať se to všechno, cos pro lidi udělal, počítá.

S úctou,

Honza

P.S.: Anička si se mnou večer dá vzpomínkově The Prestige, úžasný film, v němž sis s tou svou nezaměnitelnou vizáží střihnul roli jednoho z mých největších oblíbenců, Nikoly Tesly.

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *