Milý Jendo!
Přesně před rokem Ti bylo třicet osm a Ty si celý ten poslední rok připadáš jako čtyřicátník a myslíš na krizi středního věku. Nebuď kikot.
Je Silvestr, vlastně už první leden, hooodně po půlnoci a já jsem si vypůjčil Tvoje tělo, což je Ti beztak buřt a putna, a Tvůj Macbook, za což se omlouvám, abych Ti napsal pár prospěšných řádek.
Hned na úvod Ti musím napsat: Neboj, všechno dobře dopadne. Jsi na dobré cestě. Znamená to, že jsi zvolil ten nejlepší směr? No… Když už o tom musíš přemýšlet takhle, věz, že cesta životem je širokánská a má bezpočet pruhů. Hlavně se na ní moc nehraje na pravidla, takže po ní jde jít křivolace, bez blinkru přejíždět z pruhu do pruhu, zpomalovat i zrychlovat a občas holt taky couvat, zastavit nebo to úplně otočit. Ale tím se nezabývej. Nesešels z ní a dáš-li si pozor, udržíš se na ní, strach o Tebe nemám.
Měls dobrý rok. Přiznej si to. Vím, že ses zamyslel nad tím, jaký byl pro Tebe, pro Tvé blízké i pro zbytek světa a dokonce sis sepsal “pár” důležitých bodů k němu. A já jsem na Tebe hrdý za to, žes své bilancování ani tentokrát nepublikoval.
Pojď se teď chvíli zaměřit na své tři utkvělé představy roku předchozího a…zbavit se jich.
Zaprvé, nejsi čtyřicátník. Za druhé, krizí středního věku netrpíš. A za třetí, vykašli se už na to zatracené vyhoření. Letos sis v několika případech ověřil své podezření, že se k činnostem, které jsi dřív miloval a kdesi v hloubi duše miluješ i dnes, prostě musíš dokopat, donutit, dostrkat. Tak to holt udělej pokaždé – a pak už to půjde samo. Chvilku to vydrž a uvidíš, že jednou zas nebude žádná dokopávačka nutná. Za jak dlouho? Hele, proč bych Ti měl prozrazovat všechno? Cesta je cíl, vole, však víš.
Vzpomeň si, jak ses v létě vyhýbal skládání těch dětských písniček a díky tomu natočil spoustu hodin improvizací, z nichž teď vzniká album. Náhoda? Nebo jak Tě pak ty písničky nakonec bavily, pohltily a jak moc Tě těšilo, když je všechny ty holky nazpívaly a každý výsledek vychvaloval až do nebe. Koincidence? A nebo jak ses souhrou okolností dostal k té celosvětové remixové soutěži… a tu vyhrál! Chápeš míru důležitosti téhle synchronicity, váhu toho znamení, důkaz, že máš, že musíš, že není jiné cesty? Vždyť Ty jsi v něčem nejlepší na světě, máš na to glejt, ceny, blahopřání. Dostals full package včetně ultimátního potvrzení; závisti a nepřejícnosti ze strany pár kolegů – muzikantů (nauč se z toho radovat), tak co ještě potřebuješ? Na co čekáš? Jak to, že nejsi od rána do noci zalezlý ve studiu a nerozdáváš nádheru plnými hrstmi? No tak, ty vago ale už!
Ale zpět k prvímu bodu: pocit čtyřicátníka. Na rovinu? Je to totální chujovina. Čtyřicet fyzického věku Ti bude za rok. No a? Chceš se přidat mezi zástupy kamarádů a známých, kteří si měří hladiny kdečeho, hlídají si délku spánku, sportování, čištění zubů, souloží, počty žvýknutí a já nevím, co ještě? Chceš se najednou stát jedním z těch, kteří si úzkostlivě hlídají, co mají na vidličce, co by si ve svém věku měli obléknout a co už ne a jaké činnosti jsou pro ně vhodné a jaké už nikoli? Ty trubko, co blázníš?
Takový Ty nikdy nebudeš. Nebylo Ti dáno. Nebo ubráno? To Ti přece musí být jasné. Kdyžs včera hrál se ségrou a švárou, kteří jsou o dekádu mladší než Ty, do půl páté ráno, opět se potvrdilo, že jsi zdaleka největší puberťák v rodině, žes sice mohl léta letoucí úspěšně hrát seriózního korporátního manažírka, ale nikdy nedospěješ, a že jsi v jádru mnohem mladší, než dnešní dvacátníci. Myslíš si, že tohle se tím, že se ta trojka v Tvém věku za rok přehoupne ve čtyřku, něco změní? Kamaráde, nezmění se vůbec nic. Zastydlí puberťáci nikdy nezestárnou, neumějí to. Zmoudří. Někteří. Ale nestárnou. Nepuchří. Neumírají zevnitř. Žádný z nich. Skolí je to rozjásané, na hřišti mezi bábovičkami.
Neříkej, že je to pro Tebe příliš abstraktní, že nerozumíš, nevěříš. Zapškle usedlý oděv i chování, příkazy, zákazy a pravidla pro střední věk, kde se píše, že čtyřicátník už neběhá na autobus, že coby odborník na nesmrtelnost chrousta a migraci křečka horského ve společnosti hovoří s dospělými a neprohání se, neschovává a nehraje si s dětmi, že (téměř) čtyřicátník s sebou vždycky nosí hotovost a nediví se, že se někde ještě nedá platit kartou, atd., atd., tohle přece celoživotně míjíš, netrefuješ, jebeš na to. Ty ani v osmdesáti nevyndáš piercing z ucha, nevyměníš šortky za nažehlené kalhoty a tričko se šukajícími ještěrkami za dvouřadé kvádro, sestim smiř.
Vždyť Ty letos stejně nebudeš devětatřicátník. Stejně tak v Tobě je devětadvacátník nezrale stoupající po korporátním žebříčku, osmnáctník fascinovaně zažraný do filmové muziky i pětiletej smyk mydlící na klavíru stupnice a akordy. Abys to nechápal mylně: já Ti nedávám pražádnou naději, že se dožiješ výše zmíněné osmdesátky nebo dokonce vyšších věků. To bych Ti škodil. Ale tohle Tvé lpění na jakési číslici je legrační. Pokud kotvu nějakého numéra přesto potřebuješ, mysli si třeba, že je Ti letos dvacet devět. Je to beztak blíž realitě než ta zdánlivě skutečná devětatřicítka, věř mi a nezatěžuj se tím.
A teď ona krize středního věku. Hele, to je tak stupidní terminus technicus, že je mi trapné se jím vůbec zabývat, ale budiž. Ty nevíš, kolik let máš před sebou. Takže žádný střední věk. Navíc, skutečnou middle age crisis mají ti, kteří se před dvaceti lety nebavili, nehýřili, nechlastali, nezlobili… Kdo neblbnul, má strach, že mu něco uteklo. A že jich mezi Tvými známými za uplynulý rok bylo rekordní množství. Ale upřímně: je něco pro Tebe osobně úžasného, cos nezažil Ty? Něco, co by Ti v životě coby zážitek chybělo? Nemůžeš si nic vybavit, viď? I kdyby sis vzpomněl, můžeš si to splnit v rámci aktuálního života, nemusíš kvůli tomu hned žít nějaký paralelní nebo začínat ausgerechnet nanovo.
Ty žádnou krizi středního věku nemáš, prostě jen všechno moc řešíš a rodičovská Ti leze na mozek. Tak se vykašli na svoje, řečeno se South Parkem, holčičí (sic!) problémečky a zaměř se opět na to, na co vždycky, na to, co je skutečně důležité. Pozorné konečno tomu říkáš, ne?
Ale protože Tě znám a vím, že si nedáš pokoj… Hele, stejně jako si říkáš, že jsou věci, které do čtyřicítky už nestihneš, všichni končící dvacátníci hážou flinty do žita, protože obdobné, nebo třeba úplně jiné věci, nestihnou do třicítky. Jiní do padesátky. Nebo do dvacítky či šedesátky. No a? Chceš se trápit tím, že Ti někdo ukradl posledních dvacet let – vím, že na to občas myslíváš a že marně vzpomínáš, kam se ty dvě dekády od maturity poděly, proč jsi strávil tak moc let vejškařením, korporátničením a vlastně i sockosíťařením… Nepřemýšlej o tom, kolik toho máš za sebou, zaměř se na čas, který máš ještě před sebou. Ale nepočítej se žádnými hausnumery. Ideálně, a to Ti radím nejupřímněji, jak můžu, to ber tak, že máš jen rok. Ne do čtyřicítky, ty obsesivní sebetrapiči. Do konce života. Jeden jediný rok, poslední rok života. Že to je ještě horší, ultimátnější, než ta devětatřicítka? Podle toho, jak to bereš.
Tohle je na tomhle cvičení ohledně stárnutí a věku to nejdůležitější: Máš rok. Máš jeden rok. Máš poslední rok. Další nebudou. Už Ti to dochází? Nejsem si jistý, tak Ti to ještě trochu poodhalím a pak Tě už fakt nechám:
Poslední rok, který máš. Tak to ber. A nehroz se. Já Ti neříkám, že Ti zbývá dvanáct měsíců života. Třeba jo, a kdyby, tak co? Hoď se do klidu. Jen Ti radím: ber tenhle rok tak, že jiný už nemáš. Došly. Využij ho tedy naplno. Vím, že ses o to pokoušel dřív v kratších úsecích. V denních. Že jiný den než dnešek nemáš. Vím, jak to vždycky nakonec dopadne. Mně nic neříkej. Žij každý den, jako by to byl Tvůj poslední… Těžké, že? Jsou kultury, které to umí, ale Ty už jsi natolik zmasírovaný tou západní, že se k tomu můžeš dobrat jedině oklikou. Tak si dej rok. A příští rok dvanáct měsíců. Popříští dvaapadesát týdnů. A teprve potom zkus tři sta šedesát pět dní. Už chápeš? Tenhle rok prostě prožij tak, abys stihl všechno důležité a podstatné, to ostatní, bude-li to možné, vypusť.
Já Ti neprozradím, co že je to opravu důležité. To víš jen Ty. Tenhle rok za žádných okolností nesmíš vyplnit blbostmi. Tenhle rok postrádá plány, cíle a předsevzetí, prostě jen plyne. A to plynutí musí být pozitivní, prospěšné, takové, aby tu po Tobě zůstalo pár sušenek podél cesty, a stromů a lidí a radosti. Jen Ty určuješ, co je natolik důležité, natolik nezbytné, aby smělo být vpuštěno do Tvého posledního roku. Ale dej si pozor na jednu věc: v Tvém posledním roce nejde o to, aby byl naplněný tak, že do něj nepůjde nic přidat. Nýbrž aby byl tak smysluplný, že z něj nepůjde nic ubrat. Aby cokoli, co by se ubralo, chybělo a celý svět se rozsypal jako koráb ze sirek. Dochází Ti, jak moc těžké to bude?
Začínáš dnes. Tak se nad tím koukej zamyslet, nezapomeň na to a žij. Žij svůj posldní rok. Protože prožít ho, to je, oč tu běží, přežít ho, to dokáže kdejakej trouba a prodloužit jej a zároveň si ho neužívat, to fakt není pointa (což mnozí nechápou, ale Ty buď rozumnější). Dělej, co Tě láká, i když ses toho doposud bál, jez a pij, co Ti chutná, i když tlupa protiřečících si dietologů radí něco jiného a rozzař své okolí štěstím, láskou, hudbou, příběhy, radostí a smyslem.
Všechno nejlepší k narozkám (které neexistují, nezapomeň), držím palce a občas si Tě zkontroluju. A sem to dávám proto, aby si Tě mohli checknout další, kerým na Tobě aspoň trochu záleží. A až uhneš z cesty – a Ty uhneš, kámo, ne že ne – tak Ti tyhle řádky omlátí o hlavu. Pro Tvé dobro. Pro dobro světa. Vesmíru. A nebo Ti to připomenou ti, kteří Ti naopak nepřejí, aby ublížili, nevěda, že pomáhají; účel světí prostředky. Jdi se vyspat a nezapomeň sem ráno nakouknout. Šťastný Nový rok a hlavně nový rok s tím malým n, mladíku.
Honza
P.S.: Anička si od Tebe a těch Tvých věčných nápadů zaslouží chvíli odpočinout, tak dnes tradičně vezmi sokolíky – nebo aspoň toho většího, nerýmovatého – na Říp, ať je doma chvilku klid a ticho. A Vy si to užijte, ogaři.
P.P.S.: Tohle jsem pro Tebe psal na jeden zátah, bez přípravy, bez poznámek. Vezmi si z toho příklad a improvizuj (ale překlepy mi oprav, dík). Vždycky jsi v tom byl dobrej, tak na to letos nezapomeň a nenimrej se se vším tak jako doposud. Kór na webu, to přece není Tvoje životní dílo. Život je krátkej. Rok, je to jasný? Hlavně klid.
