Milý Roberte,
hned po tomhle osovení vím, že Vám budu vykat. Před měsícem nám umřel rodinný přítel, taky Robert, člověk, který mě ve svém sklípku naučil milovat rulandu šedou (i na jeho počest jsem si o víkendu z chalupy přivezl nové její zásoby) a který nám bude chybět pokaždé, když u rodičů v “salaši” budeme popíjet. Kdybych Vám tykal, myslel bych na něj. A to teď nechci. Včera jste totiž umřel Vy.
Mám všechno propojené přes muziku. Takže mi teď do hlavy valí album Potato Hole od Bookera T. Jonese. Je to nejmotorkářštější hudba, kterou tu mám. Něco jako Born To Be Wild, akorát instrumentálky. Tuším, že za tohle album dostal Booker před pár lety Grammy. Druhý odstavec, druhé odbočení. Ale jen zdánlivě. Vy jste pro mě totiž Motorkář motorkářů.
Mezi svými kamarády mám jen tři pravověrné motocyklisty. Tím prvním je spolužák, kterého před šestnácti lety na chodbě fakulty napadlo, ať se přihlásím na jediné místo na stípko do Anglie, které vypsala katedra čehosi (tuším eokonomiky), on že zkusí jedno z pěti míst vypsané tamtéž katedrou jinou (čeho už nevím) a dáme si semestr daleko od české nudy. Jeho plány vyšly a tak jsem s tímhle gurmánem a spolumajitelem restaurace strávil nezapomenutelný semestr poflakování se mezi Plymouthem, Londýnem a jednou rurální dírou plnou roztomilých studujících buranů i přednášejících ex-buranů. (Jedné fakultě University of Plymouth jsme nakecali, že studujeme na druhé, a naopak. Náš rozhovor na studijním po návratu pak zklutovněl: “Pánové, co jste tam za peníze Sokrates – Erasmus celý ten semestr dělali?” “My – jsme – tam – studovali – na univerzitě.” “Rozumím, takže si zopakujete ročník.”) Krom toho, že uměl skvěle vařit (i jíst), byl (a je) tenhle kluk administrátorem jedné české motorkářské bandy, sám měl šestnáctistovku Yamahu Wild Star, nádhernou elegánku, které říkal Micinka (čímž mj. zapřičinil tenhle dojsmyslný inside joke, který tím pádem nemohl nikdo plně pochopit) a kterou mě později dovezl např. až na nádvoří Pražského hradu, kde tenkrát ještě prezidentoval jediný kloudný porevoluční prezident, a můj kamarád z děství, Havířovák tělem i duší, sloužil v Hradní stráži. Na tu motorku naskakovaly sličné turistky samy od sebe. Třetí odstavec a třetí odbočka – neschopnost udržet myšlenku klepe na dveře. Čímž se mi připomíná tahle Vaše myšlenka.
Někdy v té době jsem se dostal k Vaší knížce Zen a umění údržby motocyklu, kterou jste napsal pár let před mým narozením, ale kterou by člověk mohl číst kdykoli a pořád. Přemýšlím, jestli ji některý z mých třech motorkářských kamarádů taky četl. S tímhle prvním jsme v Anglii vždycky dali do trouby nějaké maso (nebo kuře či “Chinese style ribs”, dokonalost, kterou mě tam naučil milovat stejně jako ji miloval on a pro niž jsme si jezdili do Londýna, kde bydlela jeho bulharská přítelkyně v domě plném úžasně přátelských mladých Bulharů a Bulharek (Vesno, nejkrásnější z holek v Anglii, se kterou jsem to totálně podělal, občas si na Tebe vzpomenu a doufám, že Tys už dávno zapomněla…) a pak si šli nahoru do pokojů na hoďku, dvě číst. Takže ten Vaši knížku dost dobře přečíst mohl.
Můj druhý motorkářský kamarád je člověk, se kterým jsem se názorově zásadně rozešel kvůli tomu, čemu se říká uprchlická krize. Je na té xenofobní straně. Ale rovnováhu Vesmíru vyrovnává můj třetí motorkářský kamarád, člověk, který na mašině projel jak Írán či (mimo spoustu jiných) Jordánsko, tak onu zemi, na kterou má teď zaostřenou pozornost celý svět, Sýrii. Zatímco ten prostřední o Vás možná ani neslyšel, ten poslední, chlapík, který coby rozený kouč vždycky ví, co dělat, jak se rozhodnout i jak nejlíp poradit druhým, Vaši knížku zná stoprocentně. A mě teď napadá, že bych tuhle Vaši klasiku vlastně mohl tomu prostřednímu motorkářskému kamarádovi darovat – třeba by ho nasměrovala líp.
Jsem dneska nějaký roztěkaný. Ale nepíšu osvětu, kterou je třeba rozpitvat a dovysvětlit. Kdo zájem má, ten si najde, co potřebuje. Já píšu Vám. Dík za tu knížku. Za to, že i jak jste ji napsal. Dovolím si volně sem přeložit pár kousků z ní, které mám rád, OK? Nuže:
“Jsou to boky hory, nikoli její vrcholek, co udržuje život.”
“Místo, kde se začíná zlepšovat svět, je nejdřív tvoje srdce, hlava a ruce, a teprve pak se postupuje dál do vnějšku.”
“Je-li někdo nevděčný a ty mu řekneš, že je nevděčný, oukej, zanadával sis. Ale nic jsi nevyřešil.”
“Pokud člověk trpí sebeklamem, říká se tomu šílenství. Pokud jím trpí hodně lidí, říká se tomu náboženství.”
“Na motorce rám zmizí. Jste v naprostém kontaktu se vším kolem. Jste uvnitř scény, už se na ni nedíváte z vnějšku, a pocit přítomnosti je ohromný.”
“Na každý fakt je tu nekonečno hypotéz.”
“Podíváš se, kam jdeš a kde se ocitáš a nikdy to nedává smysl, ale pak se otočíš, kdes byl předtím a najednou vidíš vzorec.”
“Klid mysli přináší správné hodnoty a správné hodnoty přinášejí správné myšlenky. Správné myšlenky přinášejí správné činnosti a ty způsobují dobrou práci.”
“Tužka je mocnější pera.”
A abych to uzavřel něčím, co by podle mě pomohlo obrovské spoustě lidí vytáhnout hlavu ze svého zadku, dodám ještě desátou Vaši myšlenku:
“Někdy je lepší cestovat, než dorazit do cíle.”
Pane Roberte, Vaše knížka pomohla v sedmdesátkách rozpoutat tu pravou revoluci, která se odehrála především v hlavách lidí. A tutéž revoluci může způsobovat dnes a denně v kebulích nových generací. Ty nejmladší k Vám přilákají motorky, puberťáky metafyzika, dvacátníky filozofování, třicátníky nudící se ubíjející rutinou na jednoum místě cestovatelský aspekt a všechny dohromady románové vyprávění. Napsal jste nadčasovou knihu, o čemž sní spousty autorů, ale povede se to jen vyvoleným.
Dožil jste se osmaosmdesáti let, takže jste prožil akorát tak dlouhý, plodný, smysluplný život. A o to tu jde. Ve své knize jste došel k tomu, že klíčem ke všemu je Kvalita a svým životem jste ji žil. Q.E.D. Proto pro Vás netruchlím, “jen” Vám od srdce děkuju. Za nás za všechny, co jsme “Vás” četli, čteme a ještě sakramentsky dlouho číst budeme.
Hodně dobrodružství na cestě, které se mylně říká poslední, Vám od srdce přeje
Honza, čtenář
P.S.: Anička pozdravuje a souhlasí se mnou, že jsme se dlouho neviděli s naším společným kamarádem, oním motorkářským majitelem Micinky, a měli bychom ho pozvat na dlouho domlouvané grilování. Snad dorazí na motorce a sveze sokolíky, jak už tolikrát slíbil.
