Pat Metheny

Milý Pate!

Ve skutečnosti bych Tě měl oslovit minimálně “nejmilejší Pate”, bylo by to rozhodně přesnější. “Zbožňovaný” by byla trefa do černého. Známe se přes dvacet let. Je neuvěřitelné, jak strašně moc to letí. Přál bych si, abych během těch dvou dekád byl schopen dosáhnout alespoň ze setiny takového pokroku jako Ty.

Všechno to začalo jedním odpolednem u babičky a dědy (toho s Lidovkama) v Plzni. Měl jsem tam s sebou svůj oblíbený Rock & Pop (ani nevím, jestli ten časák, tehdy na obrovském novinovém papíru, vůbec ještě vychází) a pročítal jsem ho, jako obvykle, od začátku do konce. Zmínka o tom, že poprvé vystoupíš v Česku, mě zaujala, ačkoli jsem o Tobě v životě neslyšel. To, co mě lákalo na koncert vyrazit, bylo sousloví “kytarový syntezátor”. Poslouchal jsem tehdy převážně synťáky a z tátovy diskotéky jsem si vybíral jazzrock, elektrický jazz a fusion, takže jsem očekával, že to bude něco jako Spaces od Coryella (ironií osudu jsi právě nad tímhle “kolegou” po pár letech zlomil hůl a já se Tvým důvodům v té době vlastně už ani nedivil).

Byl to můj první pořádný koncert. Díky tomu, žes hrál v PaKulu, měl s sebou svého zvukaře a hlavně tehdy velkou sestavu božských muzikantů (nikdy nezapomenu na to, jak mě během svého sóla Gil Goldstein poučil, že akordeon v rukou jazzmana je zbraní stejně silnou jako libovolný “frajerštější” nástroj), o všech těch skvostech od pravděpodobně nejlepší kytarářky na světě, Lindy Manzer, ani nemluvě, není divu, že se tenhle koncert stal tím nejlepším, jaký jsem kdy v životě měl tu čest navštívit.

Jsou posluchači, kteří mění ten svůj “nej” koncert po každém novém zážitku. Já od té doby viděl leckoho, včetně těch největších legend, ale v porovnání s tímhle neopakovatelným koncertem všechny tyhle zážitky blednou jako KG vedle Louise Armstronga. Promiň, to jsem přehnal, jen jsem si vzpomněl, jak jsem Ti v duchu tleskal, kdyžs to té šmíře Gorelickovi právem nandal s veškerou nasraností, kterou si jeho “fucked up” styl právem zasluhuje. Od té doby vím, že proti špatné hudbě je třeba bojovat, aby tu dobrou jednoho ošklivého dne nepřeválcovala.

Ten koncert tehdy naprosto nesplnil má očekávání. Žádného jazzrocku jsem se nedočkal. Místo toho jsem byl svědkem něčeho tak nadpozemsky nádherného, že mi z toho stály chlupy na celém těle v pozoru a mně se chtělo brečet, jako bych se byl právě setkal s Bohem. Bylo to to nejúžasnější, co jsem kdy slyšel, něco tak dokonalého a úchvatného, že jsem chvílemi chtěl umřít; měl jsem pocit, že už nikdy nic tak krásného nezažiju. V určitém smyslu byly mé obavy oprávněné. Bylo mi patnáct.

Zatímco já se za těch dvacet let hudebně v porovnání s Tebou téměř nepohnul z místa (OK, coby posluchač jsem urazil cestu předalekou, ale Ty víš, jako to myslím), Tys na sobě dál a dál neúnavně makal a posunovals hranice toho, co a jak lze složit a zahrát, tak, že všichni, kteří tomu aspoň trochu rozumí, dodnes nevěřícně kroutí hlavou. Pořád stoupáš. A neustále mi děláš radost, protože každá nahrávka s Tvou účastí je obrovská oslava jazzové svobody, grácie, hloubky a zároveň nadhledu. Tys mě přivedl k těm nejlepším muzikantům dvacátého a jednadvacátého století, do výšin, kam se mnozí (ani jako pouzí konzumenti) nedostanou, protože prostě nemají to štěstí, aby je někdo tak neomylně vedl správným směrem. Po tom koncertu tenkrát jsem si postupně koupil všechna Tvá alba a dodnes v tomhle koníčku milerád pokračuji. Vlastně jsem si Tvé desky nejdřív půjčoval z Městské knihovny. Domů se tehdy kompakty ještě brát nesměly, ale já měl už v patnácti neskutečnou vyřídilku a s knihovnicemi (na ty jsem byl odjakživa odborník) jsem to uhrál bravurně. Možná pomohla i zfalšovaná žádost z lidušky, divím se, že na to tehdy ta paní skočila, ale jsem jí za to vděčný.

Jedno z těchhle Tvých starších alb je to nejúchvatnější, jaké znám. Šetřím si je. Dovolím si pustit si je tak jednou za dva roky. Bojím se totiž, aby mi nezevšednělo. Nechci přijít na to, jak děláš, že během některých Tvých sól brečím jak malé děcko. Nechci nikdy vědět, proč či jak, prostě to chci ještě dlouho – každých pár let – zažívat.

Jednou, když jsem byl poslouchat u Zvoníčkových, mi prozradil pan Petr, které je to jeho nejoblíbenější z Tvých alb. Jiné než to mé, ale rozhodně patří do mé nejmilovanější trojky. Skladbu Minuano Six Eight z něj mám spojenou s jedním z dalších Tvých koncertů, na kterém jsem byl, tam se celé publikum rozezpívalo a zavolalo si Tě tak zpátky na přídavky. Mimochodem, ptal jsem se pana Zvoníčka, jestli ten článek tenkrát nepsal náhodou on. Prý ne. Ať to byl, kdo to byl, změnil mi život.

Byl jsem vlastně na každém Tvém pražském koncertě – alespoň na těch, které jsi měl s PMG. Jeden skvělejší než druhý. Na tom před sedmi lety, v rámci turné k The Way Up, jsem dokonce seděl v první řadě (jo! to jsem byl já, chlape! Taky jsem Tě rád viděl!), celý koncert pět metrů od Tebe, narvaný k prasknutí čirým štěstím. Přímo pod obrovským PAčkem ve velké Lucerně, což je, jak každý ví, sál s údajně příšernou akustikou. Bál jsem se, že až začnete hrát, zvuková vlna z těch basreflexů mi urve hlavu. Jenže Tví zvukaři opět dokázali, že jsou prostě špička: ten koncert zněl tak dokonale, že to bralo dech, nikdy předtím jsem na koncertě nezažil takové zvukové hody. Hlavně to byla přehlídka na téma “co všechno lze zahrát naživo”. Protože že zahrajete celou tu promyšlenou, prokombinovanou, dlouhou skladbu live, to jsem si fakt ani nedokázal představit. A Vy jste to dali, samozřejmě, tak precizně a vznosně, jak to umíte jen Vy.

Na tom koncertě jsem seděl, záměrně, na úrovni mezi Tebou a Antoniem. Ze všech muzikantů, s nimiž jsi mě virtuálně seznámil, od Michaela Breckera přes Steva Reicha po mou milovanou Annu Marii Jopek, je pro mě Antonio Sanchez ten největší hudební zázrak. Vím, že je to neměřitelné, ale neznám žádného bubeníka, který by se mu svými dovednostmi byť jen přibližoval. Na spoluhráče jsi měl vždycky čuch. A štěstí. Škoda, že ses minul s Milesem, z takového spojení by vzniklo něco, co si ani netroufám si představit. Mimochodem, s Bradem M. si to užíváš geniálně, často Vás dva spolu poslouchám.

Přesto sis před pár lety střihnul splnění svého klukovského snu a ke všem těm alternativně laděným kytarám, akustické dvanáctce a unikátní 42-strunné kytaře Pikasso jsi přibral celý ten svůj Orchestrion. Kéž by byl mohl Tvůj koncert vidět třeba Jules Verne, ten by zíral… Dokázal jsi, že umíš být sám sobě celým orchestrem, ale ta pravá synergie stejně vzniká během spoluhraní, ať už jde o duet (s Jimem Hallem to bylo prostě kulervoucí, zrovna nedávno jsem Vás opět poslouchal a je to špica), tria, kvarteta nebo to nejlepší, Pat Metheny Group. Ostatně, Tvůj aktuální Unity Band (díky moc za oba podpisy!) to opět potvrdil. Letošní Grammy se budou předávat až někdy v únoru, ale já se vsadím o co chceš, že za tohle album tu sošku získáš. Oni ti američtí akademici jsou přece jen jinde než ti naši, muzice skutečně rozumí, jánabráchismus neuznávají a já nemám pochyby, že Vaše výkony po právu ocení.

Vlastně, nebude to Tvá už dvacátá Grammy? Promiň, nerad bych to zakřiknul. Na Tvých Grammys je stejně nejlepší, za co všechno Tě jimi obdarovali. Vždyť třeba obě Tvá sólová, akusticky-kytarová alba získala hlavní cenu coby Nejlepší New Age album…

Miluju zvuk Tvých kytar, nejen těch akustických. Tvůj “signature sound” na Ibanezce je pro mě rajskou hudbou. Unisona s Lylem (jeho May’s Wind jsem na klávesách, které mi před lety ukradli ze zkušebny, ostatně taky miloval) nebo Stevem jsou prostě boží. Zvláštní je i fakt, že zatímco synťáky v rukou jiných jazzmanů těmto rázem seberou výraz a feeling, Ty i z toho svého elektronického “pádla”, jak mu říká pan Zvoníček, vykřešeš tolik živoucí krásy, až se tají dech.

Vlastně celý ten zvuk, který jste s Group vynalezli, se stal víceméně typickým soundem ECM i dlouho poté, co jste od nich odešli. Pořád poslouchám jejich nahrávky, hodně z nich i kvůli tomu soundu. Na Vašich posledních albech je ten sofistikovaný mix a mastering tak propracovaný, že už si upřímně ani nedokážu představit, kam dál by to ještě mohlo jít. Multikanál už jste pokořili taky, je v něm slyšet prostě a jednoduše všechno. Mohl bys možná zkusit nějaký víc akustický set nahrát s Chesky, ale asi ani oni už to nedokážou líp.

Ale zpět k živému hraní (jako by bylo taky nějaké mrtvé… ačkoli…). Koncertuješ už přes tři dekády, odehráls dobrých pět tisíc koncertů, spíš víc než míň. A co je na tom to nejlepší? Ta energie, to odevzdání se Muzice, služba tomu nejbožštějšímu Umění ze všech. Ty a všichni kolem Tebe do toho vždy a bez výjimky dávají všechno. Viděl jsem dost špičkových muzikantů, kteří koncert brali prostě jako kšeft. V těch Tvých seskupeních k tomuhle nikdy nedochází. Nejen, že Tě to nikdy neomrzelo a živé hraní Tě bere pořád stejně jako na začátku, ale Ty neustále fascinovaně zkoumáš hranice a zlepšuješ se, i v době, kdy na Tvé úrovni už nikdo jiný není (jo, jasně, vím, Ty sám bys mi oponoval, ale pro mě to tak skutečně je a já si absťáky od Tebe musím ordinovat násilím) a mohl by sis jen užívat své pozice absolutní jedničky. Tím víc Tě ta dřina kolem ctí.

Tys byl ale mimořádný hned od začátku. Vždyť jsi učil i starší kluky, z nichž se později staly hvězdy. Ty jazzové jsou jasné, ale má oblíbená je historka Chucka Lorreho, který Tě viděl hrát v době, kdys začínal učit na Berklee (kurva, na Berklee!!! V sedmnácti, nebo kolik Ti tehdy bylo! Však ono rozhodnout se ve čtrnácti, že snažit se znít jako Wes Montgomery je neúcta, kdo tuhle pokoru, takovou míru muzikanství v takovém věku v sobě má?!) a on, namachrovaný, profesionální kytarista, Tě viděl v učebně zahrát tak dokonale, že se mu před očima zhroutil jeho svět a víra ve vlastní hudební schopnosti natolik, že s kytarou praštil a začal se věnovat televizi. Však taky dobře udělal – kdyby se k němu připojilo víc muzikantů, třeba by na světě bylo méně zbytečné hudby a víc cool seriálů jako TBBT. 😉

Líbí se mi taky, jak pořád pomáháš mladým borcům – před pár lety jsem seděl v hospodě s jednou kontrabasistkou, která mi vyprávěla, jaks pomohl Davidovi Dorůžkovi (který si to zatraceně zasloužil, to zas jo).

Naštěstí nejsem sám, který si tohle všechno uvědomuje. Pokud vím, byls teď tři roky po sobě vyhlášený časopisem DownBeat Kytaristou roku. Doufám, že Ti to vyjde i letos – rozhodně by sis to zasloužil.

Abych Tě dlouho neunavoval a nepsal Ti to všechno, co dobře víš, tak ještě něco, co netušíš: doma u rodičů mám pod postelí dodneška dvacet let schovaný dlouhatánský plakát vytisknutý jehličkovou tiskárnou na traktorovém papíru. Ten plakát jsem tisknul na cvíku Počítačové podpory konstruování, když nás tam na tři hoďky nechal můj oblíbený profesor Miloš Král něco si kreslit. Málem mě zabil, když se vrátil a viděl, že jsem vypotřeboval inkoust na zbytek pololetí. Ale po letech jsme si pak potykali, tak to snad nebylo tak strašné. Býval to taky muzikant, dechař. A srdcař. Dej mu Pámbu klid a pokoj.

A Tobě dejž Pámbu úplně všechno co si přeješ, protože Tys nám dal už tolik krásy, že by to stačilo na šest životů. A nikdy jsi mě nezklamal, cokoli, co zahraješ, má prostě něco navíc, to, co pozná každý Tvůj fanoušek už po prvním brnknutí, tu nepopsatelnou lehkost hraní, zvláštní tón, unikátní smysl pro rytmizování a pak onu záviděníhodnou schopnost zahrát do jednoho akordu tak neuvěřitelné množství nádherných tónů.

Pate, děkuji Ti moc za všechno, těch posledních dvacet let s Tvou muzikou byla radostná jízda a já se těším na aspoň ještě jednou tolik, doufám, že to oba dáme. Přeji nám to k mým dnešním narozkám.

Ať Ti to skládá, hraje a prožívá naplno.

Tvůj,

Honza

P.S.: Anička od Tebe před asi šesti lety slyšela celé album We Live Here. Vybral jsem právě tuhle desku pro poslech s ní proto, že je nejpopovější – všechny ty smyčky, groovy bicích a tak… A jo, líbilo se jí to. Od té doby už toho od Tebe samozřejmě slyšela spoustu, ale myslím, že WLH jí sedělo nejvíc. Samozřejmě Tě pozdravuje. Jo a brácha, aby mě naštval, Ti říká Pat Nametený, ale to mu musíš odpustit, on na jazz moc není, pořád mi ještě dluží prachy za koncert Joa Zawinula. Kdyby věděl, že Tvá produkční společnost nápadně připomíná jména Pata a Mata, dal by mi to teprve sežrat, takže pšt…

Published in: Uncategorized on 01/01/2013 at09:44 Comments (262)
Tags: ,

Trackbacks

  1. […] předky má jugoslávské. Jo a je to samouk, na kytaru se začal učit až ve věku, kdy jiní už pomalu učili na […]

  2. […] a listoval časopisem Rock & Pop. A právě v něm byla pozvánka na historicky první koncert Pata Methenyho v Praze. Něco v tom článku mě oslovilo tak moc, že jsem uprosil rodiče a o pár dní později […]

  3. […] pak samozřejmě taky miluju Pavlíčka, zvlášť od chvíle, kdy jsem ho potkal na koncertě toho nejlepšího z Vás, světovejch kytardřistů… Ale u těch dvou je to hraní takový nějaký vydřenější, […]