Milí zbylí

Milí zbylí!

Dnes, 1. ledna 2019, mám narozeniny. Je mi 42 let. Pro srovnání: Josefu Kemrovi bylo o pouhých dvanáct víc, když hrál dědu v Na samotě u lesa…

Před dvěma roky jsem si ke kulatinám dopřál zrušení účtu na facebooku, v předvečer mých jednačtyřicátin následovalo opuštění twitteru. Vy, mí zbylí, The Leftovers, jste přesto vytrvali. Za to máte mé uznání. Jak jsem psal tady, vím, kolik unfollowerů Vaše řady opustilo. Kolem tří tisíc celkem. Vám věrným děkuji za tu výdrž, vážím si jí moc, jste pro mě hrdinové dne, resp. roku (pár jmen viz PPS). I když se už nevrátím, pokusím se Vám tu obdivuhodnou loajalitu v tomto roce vonícím novotou vynahradit.

Jsem na těch čtyřiadvacet, resp. dvanáct měsíců daleko od hlučícího davu hrdý. Osobně znám jediného člověka, který, řečeno s Marcellusem, dokázal zmizet a zůstat zmizelej. Zato dost těch, co se schlíple vrátili. Mnozí opakovaně a dokonce po zrušení účtu, potupa nepotupa, v horizontu jednotek dní od rozloučení. A to je částečný důvod pro to, že píšu tyhle řádky.

Že je však nemusí číst jen mí followeři, intelektuální to elita již samotným výběrem sledovaných ;-), tak pro ty, kteří mezi nimi (těmi řádky – vidíte? vítejte!) neumí číst: neohrnuji nos nad uživateli sociálních sítí. Tohle je můj novoroční dík a přání právě jim – Vám.

Varování! Následující šestice odstavců obsahuje moralizování, snílkovství a tmářství vybízející k návratu do jeskyní. Neměl by je číst nikdo typu farář odmítající pomoc hasičů, protože se přece modlí. Přeskočte na odstavec, co začíná “Hlavním posláním těchto řádků” a nebo se vztekejte jen sami na sebe. Jako ten roztrpčený kněz, co se v nebi dozví “Třikrát jsem ti tam poslal hasiče, třikrát!”

Existují tací, kteří aktivně a s empatickým zájmem o jednotlivce tweetují a zároveň zvládají na jedničku s hvězdičkou svůj osobní i profesní život. Rozvíjejí se, činí svět lepším a lidi šťastnějšími, učí se novým věcem, čtou každoročně tucty literárních děl, hrají na hudební nástroje, píší poesii, skládají symfonie, malují obrazy, sochají sochy, kultivují komunity, předčítají seniorům, nadělují dárky dětem do dětských domovů a skvěle vychovávají děti své, dobrovolničí v uprchlických táborech i onde, vzorně se věnují svým partnerům a láskyplně vracejí péči svým rodičům i prarodičům. Pokud mezi takové patříte a cítíte, že je pro Vás aktivní účast v sociálních médiích přínosná, good for you (a těch teď už jen pět odstavců fakt přeskočte).

Taky jsem to zkusil, ale nemám na to. Dal jsem dohromady i Pravidla, kterým spousta moudrých lidí tleskala, ale do praxe je naplno neuvedl nikdo – nakonec ani já sám. Odpověď na to, proč jsem odešel, dlužím několika lidem, kteří se ptali, i Vám ostatním. Nuže: Twitter mě odváděl od důležitých záležitostí, činností i lidí v mém životě a nemohl jsem si dovolit dál v něčem subjektivně tak destruktivním pokračovat.

Během posledních let (tři roky před odchodem jsem dělával pravidelné opušťáky měsíční až dvouměsíční, na fb dokonce dva půlroční) mi veřejně i soukromě píší lidé sondující jaké to bez těch socek je, jak na to a eslivá se to dá vydržet. Ano, tohle padlo opakovaně – jistě že dá, pakliže nepřikládáte egoistickým či materialistickým výhodám sockosíťového pinožingu větší váhu než skutečnému prožívání, udržování hlubších vztahů a bohatému vnitřnímu (o duchovním ani nemluvě) životu. A pokud si nemyslíte, že jsou ty dva světy mutually exclusive, nečtěte dál, nepolemizujte, nehodnoťte a vraťte se k tomuhle textu za rok, dva, pět… (Vzkaz pro druhočtenáře v roce 2022: nesypejte si hlavu popelem; chirurgové před 180 lety taky nevěděli, že mají mít čisté ruce a nástroje a tak si mysleli, že jim pacoši umírají na špatný vzduch.)

Můj výborný kamarád vyzvídal rady ohledně opuštění sociálních médií s cílem učinit totéž hned několikrát; naposledy před týdnem, na Štědrý den (a já mu moc držím palce, aby to tentokrát zvládl). Dva mí twittroví přátelé, které spojuje nejen mé oblíbené křestní jméno, ale také odvaha pouštět se do věcí, k nimž sám nemám odhodlání, v tomhle selhali veřejně: Ten první před necelými dvěma lety oznámil svůj offline týden, aby hned nazítří úlevně tweetoval z kopce, kde vyhledal signál mobilního internetu a v tweetování pak pokračoval každičký den onoho “odpojeného” týdne. Ten druhý si před rokem pořídil “hloupou” Nokii 3310 (byla-li inspirace mým nákupem téhož přímá, netuším), a sepsal výzvu na téma offline měsíce. I on byl však se svým bezsíťovým živořením hotov za necelý týden – zamoralizoval si, jak to my, zpochybňovači nových pořádků, umíme, zanabádal k méně častému čučení do displeje a vrátil se do staronových kolejí jako většina loučičů.

Takhle bych mohl pokračovat dalšími případy schlíple se vracejících opouštěčů příliš veřejného života. Pointa však není vysmívat se těm, kteří to nezvládli. Právě naopak. Všichni tři výše jmenovaní – v prvním případě vysokoškolský pedagog, bývalý šéfredaktor magazínu o osobní produktivitě a občasný školitel téhož, ve druhém zakladatel jednoho z digitálních Apple magazínů a ve třetím oceňovaný podnikatel, úžasný fotograf a ranger, jsou lidé, které mám rád, které za to, co dělají, obdivuji a kteří mají teoreticky veškeré předpoklady pro to uspět a udělat sociálním sítím pá pá aspoň na pár dní, ne-li navždy. Fakt, že to zatím nezvládli tací, ale ani další na podobné úrovni, nasvědčuje, že to přece jen není tak úplně snadné. Třebaže jsou twitter i facebook plné lidí, kteří by “toho nechali, kdyby chtěli”, když jde do tuhého, vlastně až tak nechtějí, stejně jako kuřáci, alkoholici nebo gambleři.

Proto jsem se rozhodl všem – ale opravdu jen těm – kteří o očištění svého života o duševnímu zdraví škodlivý (a čím víc se durdíte, tím víc tušíte, jak moc), leč silně návykový (dtto) balast, usilují, nabídnout k úvaze své poznatky, zkušenosti a úvahy. Tohle psaníčko je jen úvod; skutečné výsledky mých (pro mě cenných a mnohdy draze vykoupených) pozorování postupně zveřejním na Pozorném konečnu, kam patří tématicky, logicky i evolučně.

Hlavním posláním těchto řádků je popřát Vám od srdce odvahu dělat ve svém životě změny, kterým se (ať už nevědomě, podvědomě či vědomě) nejvíc bráníte a stát si za svými rozhodnutími, jakkoli těžkými a bolestnými. Stejně tak upřímně Vám do nového roku přeji hodně zdraví, poctivě vyslouženého štěstí a ideálního množství nespokojenosti, která nechť Vás inspiruje k činům nevídaným a neslýchaným. A v neposlední řadě Vám vinšuji, ať v roce 2019 maximálně rozvíjíte svůj potenciál a dovolíte plně se realizovat svému nejlepšímu já.

Ještě mi dovolte připodotknout pro případné hnidopichy, co že je to za twitterové nebytí, pokud se o něm dozvíte právě z twitteru: Za prvé, naposledy jsem si tweetnul předloni na Silvestra a ten rok křišťálově průzračného ticha mi nikdo nevezme. Za druhé, posílat do světa nejen počtem znaků limitované a tedy více či méně povrchní miniatury nehodlám už nikdy; první jár jsem netweetnul ani Ň a od toho nynějšího, druhého, vždy jen odkážu na rozsáhlejší cosi někde jinde. A za třetí, na twitter chodit nebudu i nadále; všechno se tam bude v rozumných rozestupech objevovat díky aplikacím třetích stran (což jsem naznačil i ve svém farewell tweetu před rokem), mým šikovným to robůtkům.

Nebudu vědět, jak se tomu či onomu netweetu daří, zdali má srdíčka, retweety, komentáře. Najde-li si mě zpětná vazba (twitter mi posílá výběrové maily, řada z Vás na mě má kontakt, funkčnost kontaktního formuláře na mých stránkách již též pár z Vás ověřilo a níže je možnost komentářů), tak vždy jinou cestou. Na twitteru nejsem a nebudu – je to rozhodnutí dlouhodobé a definitivní.

Ale na tohle téma budou jiné texty. Proteď se již rozloučím finálním přáním šťastného nového roku – šťastný nový rok, přátelé!– a jdu zde uprostřed krkonošských hvozdů coby novopečený kmet popřemýšlet nad dalším svým rokem právě uzavřeným, jakožto i vzrušujícími možnostmi toho nyní načatého.

Děkuji Vám za věrnost a ať už vydržíte i nadále či nikoli, buďte sví.

Váš, ale svůj,

Jan P. Martínek

PS: Anička už spí, stejně jako sokolíci, které máte na PF níže, ale klidně Vám můžu popřát i za ni, neboť její oblíbené, tomášovské “Kéž jsou všechny bytosti šťastny”, na Vás pamatuje dnes a denně.

PPS: Special thanks těm z Vás, kteří se mi ozvali v průběhu roku: Svatá prostoto, moc Ti děkuju za zprávy před rokem i teď před Vánoci; potěšils mě velice a doufám, že se letos konečně sejdeme na pivu. Tomáši L., děkuju i za číslo, věřím, že viděná taky jednou vyjde. Víťo K., díky za přání k narozkám. Zuzko V., díky za Tvůj dík, snad Ti sluchátka dělají radost nejen při běhání. Pavle D., nedošlo mi, že na mě nemáš jiný kontakt, ozvu se. Větrná, však Ty víš. Tichotlapko, sháněl jsem Tě kvůli koncertu, ale takys’ odešla, tak ať se Ti out there daří. Šílená matko, mrzí mě, že v divadle jsme se nepotkali, ale věřím, že to jednou vyjde – Tvé historky s Fü mi chybí, tak plánuju někde vyrvat relevantní stránky z té kolektivní knížky. Matesolo, to, že si dál posíláme tipy a tu a tam se vidáme na muzice, je pro mě mnohem cennější než si navzájem něco lajknout či okomentovat; těším se letos na viděnou i s prckama. Tome B, už si sice nepíšeme ani nevoláme tak často jako před lety, ale naše konverzace je stále remarkable. 😉 Petře M, poslední roky dělíme na období, kdy se na naše tradiční rodinná setkání těšíme a ta, kdy na ně s úsměvem vzpomínáme – PF fotka je ostatně z toho loňského. 🙂 Fearbag, sice jsme si psali, ale kdy se uvidíme, klíďo v širším složení? Máro, znáš rovnici pro nákup synťáků? Počet synťáků, které nutně potřebujete rovná se počet synťáků, co máte plus jeden – tak jsem na Tebe zvědavej! Mala Lavender, Namalovaná a další ďoučata, promiňte a mějte se skvěle. Madlo, díky Ti za každoroční přání k narozkám i za to (risknu si tipnout), že na tohle psaníčko beztak zareaguješ jako první. 🙂 Lukáši, děkuju Ti za všechna přání, doufám, že v létě navážeme na předloňsko a uvidíme se rozrostlí všichni – a držím palce seč mohu! 😉 Vám všem, kteří jste mi psali předloni na Silvestra, děkuju za milá slova. A samozřejmě Vy dva, holko a kluku na twitteru zbožňovaní i nenávidění, co jsem s Vámi už rok a půl v kontaktu imrvére – páč je mi jasný, že bych dostal sodu, kdybych Vás jmenoval i kdybych Vás nezmínil: dík, držíme se obstojně.

2 Comments

  1. Honzo,
    Jsem moc rád, že ses ozval a že se ti dobře daří.
    Jsem zvědavý na detaily tvého offline žití.
    A moc rád bych se s tebou potkal.
    Všechno nejlepší v novém roce a hlavně zdraví! Ty kmete;-)

Napsat komentář: Jan P. Martínek Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *